Prof. Alois Musil ThDr. (kněz, orientalista, biblista, cestovatel, etnograf a spisovatel) Je považován za jednoho z největších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20. století. Jeho snaha o prohloubení teologických studí jej přivedla k zájmu o arabský svět. V letech 1929–1932 vydal Alois Musil zjednodušené verze svých cestopisů v osmi svazcích česky a z podnětu prezidenta Masaryka začal vydávat řadu Dnešní Orient o současném politickém a hospodářském vývoji na Arabském poloostrově, v Etiopii, Iráku, Egyptě, Indii, Íránu a Afghánistánu, Palestině, Sýrii, Libyi, Turecku a Súdánu.


   Dílo vyšlo v jedenácti svazcích (tato publikace je jeho druhým dílem), poslední svazek, věnovaný Francouzské severní Africe, Musil již nedokončil. Musilova vědecká práce na poli arabistiky dosáhla velkého mezinárodního uznání. Musil byl členem většiny evropských vědeckých společností a roku 1928 mu Americká geografická společnost udělila Zlatou medaili Charlese P. Dalyho a zapsala jej do síně slávy vedle Marca Pola a Livingstona. Paradoxem proto je že pro českou veřejnost zůstává téměř neznámý, jelikož za doby druhé světové války se dostal do situace, kdy byl nucen se rozhodnout zda-li zachrání život svých přátel výměnou za mapy pouštních oblastí, které měli posloužit Německým Afrikakorps. Následkem této výměny byl komunistickým režimem považován za nepřátelského agenta a jeho knihy bylo v Čechách zakázáno publikovat.

   Kniha je tedy exkurzem do novověké historie Habeše, kde je autorem podrobně popsána strasti plná cesta Etiopského lidu při obraně jejich víry před okolním tlakem všudypřítomného islámu a především o zachování si samostatnosti a nezávislosti  na evropských koloniálních velmocích. Své zápisky doplnil zprávami různých odborníků a hleděl vytvořit pravdivý obraz z dějiště i zajímavých dějů od poloviny devatenáctého století. Publikace je rozdělena do kapitol věnujících se popisem polohy, podnebí a úrodnost včetně rozčlenění země pro lepší pochopení takřka naprosté izolace před koloniální Habeše a důvodu zachování původního Křesťanství s jeho architekturou a zvyky v nezměněné podobě. Dalším oddílem je Obyvatelstvo, kde je uveden výčet všech etnik, nářečí, povaha Habešanů, vznik a struktura místní církve s jejími svátky a misiemi. V závěru oddílu nás autor nechává nahlédnout do státního zřízení a majetkového práva jako na feudální nástroj zažitého středověkého řádu, jenž panoval na samostatných provinciích pod vedením příslušných pohlavárů, aby jej mohl později porovnat se změnami jenž postupně nastolili panovníci pozdějšího období, kdy se sjednocená Habeš snažila o přízeň u společnosti národů. V dalších oddílech autor zmapoval cestu země za jednotu a nezávislost, aby se mohl podrobněji dostat ke svému hlavnímu cíli, a to snaze evropských mocností o podrobení si a kolonizování Habeše. Do knihy je dále zařazena dvoustránková mapa Etiopie a sousedících zemí s popisem měst, povodí a míst o kterých se autor zmiňuje. Je škoda že cestovatel Musilova formátu neobohatil publikaci o fotografie z jeho cest, jak u cestopisů věnující se orientu bývá zvykem. Na konci knihy pak jsou uvedeny spisy a denní listy převážně z francouzských orientálních týdeníků a novin sledujících zahraniční politiku z kterých autor čerpal doplňující informace, dále také výčet Musilovi dosavadní tvorby, věnující se převážně oblastem okolo Rudého moře.

   Účel  této publikace je hlavně shrnutí významných události v dějinách Habeše a pokus o nastínění problémů způsobených ze strany všudy přítomných kolonizátorů s nimiž se musel potýkat rozvíjející se nezávislí africký stát. To je zde zvláště důležité, protože majoritní pohled na Afriku jako celek je velmi často zkreslený (mluvím o období 30. let 20. století) ve smyslu nesamostatných divochů o které se někdo musí postarat a zcivilizovat je. Tato kniha je podle mne, určena právě této majoritě (majoritě s předsudky a neodborníků na africkou společnost), dále pak i zkušeným cestovatelům a dobrodruhům a dost možná z ní čerpal i Dr. Eduard Beneš, kterému je také kniha věnována, když se jako ministr zahraničních věcí potřeboval seznámit s politickým pozadím Habeško-Italského konfliktu, aby poté mohl na plenárním zasedání Společnosti národů, jako její předseda navrhnout vyhlášení itálie za agresora a zavedení hospodářských a politických sankcí. Jrho návrhy byly nakonec skutečně přijaty a nepřipojilo se k nim pouze Německo.

   Pokud by kniha byla pouze prezentována např. jako příručka pro cestovatele, jistě by se to mělo autorovi vytknout, ale zdá se, že je jde spíše o „naučnou literaturu“ pro širokou veřejnost. Pro někoho kdo by zatoužil poznat zvířenu a vegetaci jednotlivých regionů bych spíše doporučil knihu od Josefa Šebesty v Zemi krále králů, která by tak doplnila kompletní pohled na tuto zemi o které se říká že je a přesto není Afrikou.

   Ke konci knihy se autor zamýšlí nad budoucností země:„Habeš od začátku dvacátého století tvoří domorodý ostrov mezi britskými, italskými a francouzskými državami. Všichni sousedé o něj usilují, jeden druhému ho nepřeje a jedině jejich nesvornost ho ochraňuje od záhuby. Itálie je po Habeši nejlačnější. Její státníci zanedbali vhodnou dobu a příležitost, jiné velmoci si v Africe vzaly,co se jim líbilo a ona aby se spokojila s nepatrnými zbytky. Její prvá kolonie Eritrea byla utvořena ze severního koutu habešské říše. Proč by jí Itálie nerozšířila? Proč by si celou Habeš nepřivlastnila buď jako protektorát nebo jako provincii? Pokusila se o to se souhlasem Velké Británie avšak s výsledkem, k jakému žádná jiná koloniální velmoc nedospěla. Byla na hlavu poražena od toho, koho měla chránit a nezbylo jí než uznat nezávislost zaostalého afrického státu.“

   I přes tyto fakta dochází autor k mylnému úsudku, když v nejbližší době vylučuje další útoky Itálie na Habeš, jelikož rok po jejím vydání byla země opět napadena a roku 1936 dobyta italskými vojsky. O tomto konfliktu dobře pojednávají publikace: Každý, kdo unese oštěp a Habešská odysea.

   Závěrem bych knihu zhodnotil jako jednu z nejlepších publikací o Habešké novodobé historii co kdy v češtině vyšla, vzhledem k faktu že knih na toto téma je u nás pomálu.