Selassie pokračoval v Menelikově snaze o modernizaci země. Bylo mu však souzeno stát se válečníkem spíše než modernizátorem. Stejně jako Menelikovi. Etiopie musela znovu bojovat o svou národní identitu a za svou hrdost během druhé světové války.


   Italové totiž stále nezapomněli na ponižující porážku u Adwy. Snažili se tak o expanzi z ovládaných Somálských území. Stále měli zájem o Etiopská území a tak se několik let snažili vyprovokovat spor, který se však císař stále snažil řešit mírovou cestu.

   Vytvoření rozsáhlé koloniální říše bylo součástí fašistické politiky, bohužel pro Etiopii. A tak Italové 3.října 1935 napadli Etiopii bez vyhlášení války. Ačkoliv byla snaha Etiopského lidu zastavit Italy obrovská, nepovedlo se jim to. Italové se neštítili používat takové zbraně jako jedovatý plyn a plamenomety. Těsně před pádem Addis Abeby, počátkem května, se císař s některými zaměstnanci a částí toho co zůstalo z jeho armády, přesunul do exilu. Dokonce se po cestě ještě stihli zastavit na krátkou modlitbu u Lalibelských skalních kostelů, kde Selassie slíbil že se vrátí....

    Císařův vášnivý proslov ze 30.června 1936 ke Společensví Národů je dnes dobře známým (i přesto, že císař uměl mluvit plynně francouzsky, tento projev pronesl v amharštině). Jeho anglický přepis si můžete stáhnout zde. Jediné k čemu vedl jeho proslov byly částečné obchodní sankce proti Itálii. Trvalo několik let než svět zareagoval efektivním způsobem. V Etiopii mezitím Italští vojáci povraždili mnichy z kláštera Debre Libanos a popravili Petrose, patriarchu Etiopské ortodoxní Církve.

   Ačkoliv brutalita Italů na okupovaných územích často neznala mezí, některá území okupované Etiopie nebyla nikdy plně pod kontrolou okupačních vojsk. Jejich úsilí mnohdy překazila divoká partyzánská hnutí podporovaná venkovany a často i šlechtou. Císařem zvolený regent, Ras Imru, udržoval jakousi podzemní vládu ve městě Wolega.

   V roce 1937, jako hořkou odplatu za pokus o převrat Etiopanů loajálních k císaři, se Italská armáda pokusila podlomit morálku Etiopanů a na rozkaz místokrále, generála Rodolfa Grazianiho, masakrovala obyvatelstvo. Graziani, jakožto zapřísáhlý fašista, byl později souzen pro válečné zločiny. Během války se však naprosto oddaně řídil rozkazy a plnil Mussoliniho heslo "deset očí za každé oko". Odhaduje se že je Graziani zodpovědný za smrt zhruba čtvrt milionu civilistů.

   Císař se během svého exilu snažil získat podporu, aby mohl vyhnat Italy ze své země. Výsledky byly více než neuspokojivé.  A Mussolini, v jednom ze svých komických gest, nabídl císaři v exilu, Haile Selassiemu, peníze za uznání Italských práv v jeho zemi. Toto gesto bylo v podstatě tichým uznáním toho, že silou úplně ovládat Etiopii a její lid je nemožné. Za to mohli partyzánští vůdci v Etiopii. Ti vždy vyčkávali se svými útoky na příhodný okamžik, aby mohli okupantům jejich situaci co nejvíce znepříjemnit. Mnozí z těchto vůdců dokonce očekávali Italské zapojení do samotné války v Evropě. A měli pravdu.

   Nicméně, Italská okupace měla pro Etiopii i nějaké ty klady. Italové se například snažili zlepšit infrastrukturu, vybudovali lepší silnice, vybudovali nemocnice a snažili se zlepšit zemědělství. Jejich úsilí by však bylo zúročeno lépe, kdyby jej vynakládali například v regionech jako je Basilicata a Sicílie.

   Počátkem roku 1941 se Selassie vrátil se svými muži do Etiopie. Spolu s Brity. Přišli ze Súdánu, přičemž císař vedl svou vlastní armádu (známou jako Gideon Force) do Gojamu. Souběžně s nimi vstoupil do Etiopie i Asfa Wossen. Ten však přišel z jihu. Demoralizované Italské jednotky, byť opevněné, se střetly tváří v tvář s mnohem lépe připravenými a odhodlanými britskými jednotkami. Výsledky některých bitev jsou opravdu překvapující. Například v Debre Markos, hlavním městě provincie Gojam, donutilo zhruba 300 etiopanů ke kapitulaci něco kolem 14 000 Italských vojáků. Ne není to přehnané. Je všeobecně známo, že Italští vojáci nebyli nijak motivováni a navíc špatně vycvičeni což se za pár let mělo ukázat. Císař znovu vstoupil do Addis Abeby dne 5.května.

   Lev se vrátil. Jeho prvním aktem bylo zajištění bezpečnosti Italských zajatců a civilistů v zemi. Roku 1947 uznala Itálie svá pochybení a přislíbila zaplatit 35 milionů dolarů reparací (poměrně malá částka oproti tomu co od Italů dostali například Jugoslávci - 125 milionů dolarů.). Po druhé světové válce uznali i Britové nezávislost Etiopie.