Zdravím vás! V tomto článku vám přináším první ze série rozhovorů, které jsem z pověření mladé stanice jménem 1. Radio Rasta, tedy internetového rádia, nahrál a posléze písemně zpracoval na Reggae Ethnic Session/Real Beat 2009 v Žizníkově u České Lípy. Koho jsem vyzpovídal?


   Jako první přišli na řadu jediní zástupci a zároveň tvůrci žánru „praggamuffin“, tedy kluci z Afrodisiak, dalším v hledáčku byl jeden z hlavních současných exportérů české tvorby za hranice Mr. Cocoman a do třetice jsem si konečně i „ofiko“ popovídal s průkopníkem ryze českého angažovaného reggae a mistrem českých textů, Ondřejem aka Uraggan Andrew. Rozhovory to byly velice zábavné, příjemné a zajímavé, takže nebylo snadné udělat výběr informací. Přesto jsem jej učinil a nyní vám mohu postupně předložit výsledek.

Zde je tedy výsledek: Jahtecky & Mr. Cocoman!

   Protože rozhovor se odehrál velmi záhy po úmrtí ikony hudby Michaela Jacksona, dostali všichni dotazovaní na úvod stejnou otázku:


Co pro tebe znamená odchod Michaela Jacksona? Včera při svém vystoupení jsi mu věnoval „tribute“.

   Pro mě to znamená konec jedné epochy populární hudby. Definitivně odešel člověk, který ji výrazně ovlivnil a pomohl černé muzice, aby se stala též populární hudbou. Na druhou stranu mě to ale zas tolik nepřekvapuje, vzhledem k tomu, jak náročný život vedl (s jakými lidmi se stýkal :o)).


Jak často děláš rozhovory? Našel jsem v podstatě jediný na Onelove.cz...

   Moc často ne. Ten kluk z Onelove.cz se mi svěřil, že dělá svůj vůbec první rozhovor, byl z toho poněkud v rozpacích, já na tom byl podobně, takže jsme si to tak nějak řekli a teprve když vypnul diktafon, tak jsme si v opravdu popovídali.


Odkud pochází slovo Kushumpeng?

   Má částečně původ v afrických jazycích a částečně z francouzského vlivu na kreolštinu (typický jazyk karibských míšenců a černochů, pozn. aut.), jak jsem se dočetl v The Urban Dictionary, ale já osobně to slovo znám od Frankie Paula, z nahrávky Pass the Kushumpeng, kterou mám hodně rád. Před 4 – 5 lety jsme ji s kamarády objevili a to slovo jsme si zamilovali natolik, že jsem si řekl, že až budu dělat „ganja song“, že bych ho měl použít, aby se dostalo k lidem, protože je zároveň fajn, že většina lidí neví, oč jde - čili když se dva baví a někdo poslouchá, tak nepovolaný netuší význam.


Jak jsi s muzikou vůbec začal? Kde?

   Já jsem si odmalička vymýšlel různé popěvky a asi v šesti letech mi rodiče koupili první klávesy, tedy spíš takovou „kalkulačku“ od Casio, a pak mě v osmi letech přihlásili na klavír. Tam jsem hrál tu klasiku, lidovky apod., což mi dalo základy. Asi ve třinácti jsem se toho nechal, protože už mě nebavilo cvičení z not – chtěl jsem prostě hrát. Tou dobou jsme založili folkovou kapelu, protože já jsem poslouchal Nohavicu, takže jsme psali různé táborákové texty a písničky. Pak jsme se rozhodli, že se přesuneme do zkušebny a přibereme bicí, to mi bylo tak čtrnáct. Tou dobou jsme začali poslouchat Sto zvířat – a tam se to celé zvrtlo, tak jsme si řekli: „Jo, ti hrajou ska, tak budeme hrát ska“. Reggae nás tou dobou ještě nezajímalo, chtěli jsme ska, protože to je rychlá, taneční hudba – reggae bylo pro nás pořád v takovém „oparu“.


Ten přechod od ska k reggae – byl spíš přirozený, pozvolný nebo tam zaúřadovala nějaká zlomová nahrávka, zážitek?

   Nene, bylo to takové přirozené: nejdříve jsme chtěli hrát přesně totéž, co Sto zvířat, protože to byli největší idolové, a protože oni měli i nějaké reggae písničky, tak jsme si říkali, že bychom také měli mít něco do reggae. Tou dobou jsem začal poslouchat Reggae klub Radia 1 DJe Kayi, začal jsem si shánět muziku, s kamarádem jsme stahovali z internetu, objevili jsme patwa (patwa, patois – kreolský jazyk na Jamajce, pozn. aut.), začali jsme se učit ty speciální jamajské výrazy - a to všechno se postupně přetavilo, v kombinaci s kouřením kushumpengu a hlubším zájmem o reggae a jeho zákulisí, do soustředění zájmu na něj.


Takže i gajna předpokládám sehrála svou roli v onom „přetavení“...

   To asi určitě, byť to nemůžeme říct s jistotou, neboť prostě – bez ní jsme to nezažili :o).


Do jakého období spadá ono hromadění informací o reggae? V půli 90. let, když jsem s reggae začínal já, ještě zdroje informací nebyly, dlouho byl jen Oheň v dlaních, sice kvalitní, ale přeci jen jediný zdroj. Pravidelný přístup k internetu byl až koncem 90. let. Jak to bylo se zdroji u tebe?

   S reggae jsem začal kolem roku 2004. S Vokokos jsme první desku natočili v r. 2002, to bylo ještě „skáčko“. Pak přišla přechodová deska, která už byla trochu do reggae, ale jen hudebně - ty typické myšlenky tam ještě nebyly – pořád jsme to brali především jako zábavu. To jsme stále v letech 2004-2005, tam byl i první klip Vokokos Bawl Out a nahrávky Ask for sugar a Crucial Vibes – a to byly pro mě první reggae věci, kdy jsme už tušili, co je reggae, a ska už nás nebavilo. A, pravda, Oheň v dlaních jsme tou dobou také četli.


Uspokojovaly tehdejší zdroje už dostatečně vaší poptávku po informacích? Přeci jen už to byla jiná doba než r. 1996, kdy jsem si koupil svůj první „Oheň“.

   Docela ano, už byl dostatek článků, byť povětšinou byly o stejných tématech - rastafariánství, One love, dreadlocks, King Selassie I - prostě ty základní informace, které ale neřekly až tolik o hudbě a mnohé byly poměrně povrchní a zavádějící.


Jaké máš muzikantské zázemí v rodině – jste hudebnická rodina nebo jsi spíše onou „černou ovcí“?

   Tak, maminka hrála v mládí na příčnou flétnu, což později vzdala, spíše z nedostatečného zázemí na maloměstě, odkud pocházela. Tatínek má naprostý hudební hluch, ale miluje muziku, takže po něm mám zřejmě to nadšení. Jinak nemůžu říct, že bychom byli muzikantská rodina.


S čím jdeš na pódium, ať pro tebe staré známé či zbrusu nové? Jaké je tvé rozpoložení, motivace, cíl? Co tam jdeš udělat?

   Rozvířit energii, užít si ji a předat lidem vibrace.


Co je pro tebe povedený koncert?

   To je řada věcí. Povedený koncert je, když je kapela spokojená se zvukem či svým výkonem. Povedený koncert je, když v publiku je alespoň jeden člověk, který si to užívá, když je dobré počasí, dobrá atmosféra, zvuk...prostě řada věcí.


Čili jsi ten typ, že pro tebe všechny tyto věci hrají podstatnou roli? Jsou hudebníci, kteří se soustředí především na to, aby zahráli dobře a leckdy toto nadřazují nad odezvu publika...

   To jistě – jak říkám, někdy člověk třeba nezahraje úplně dobře, ale pokud nějakým způsobem fungovaly energie na pódiu, mezi kapelou a publikem, rozuměli jsme si, pak je to v pořádku a naplňující. A že se něco menšího nepovedlo, to nehraje takovou roli. Jindy naopak ta energie není tak dobrá, ale zahraje se bez chyby a přesto ten pocit je...no, prostě je to taková alchymie. Ale špatných koncertů je hodně málo.


...o čemž svědčí také událost zvaná European Reggae Contest. Nejprve tedy olbřímí gratulace k postupu! A pověz, jaká jsou kolem toho očekávání, plány atd.?

   Díky moc! My jsme tu soutěž trochu podcenili - poslali jsme nahrávky, ale vůbec jsme nepočítali, že bychom mohli v té konkurenci obstát. Takže jsme to ani moc nepropagovali – a o to víc nás překvapil postup. A já osobně tam (Rototom Sunsplash, Osoppo, Itálie) jedu s tím, že to bude obrovská zkušenost. Nepočítáme s tím, že bychom tam mohli zvítězit, protože kapely, co tam budou, jsou všechny výborné. Takže se spíš těšíme, že se potkáme s lidmi, kteří dělají totéž, co my, uvidíme, jak to vypadá ve vyšší lize a získáme zkušenost. Odehrajeme-li v pohodě půlhodinku, co tam máme, tak budeme úplně spokojení.


Rozměr soutěžení, soutěživosti až souboje v podobných soutěžích existuje? Přistupuješ na něj nebo pro tebe nehraje roli?

   V tomhle případě zrovna ne. Jiná věc je „DJ clash“ a jiná věc je takováto soutěž. Kapely by se měly podporovat. Nám psaly ostatní soutěžící kapely gratulace, psali nám Chaotic, kteří u poroty skončili druzí, ale u diváků naopak vyhráli! A já jsem rád, že v tomhle není nějaká zášť, nezdravá soutěživost, protože ty kapely by měly spíš spolupracovat, podporovat se a když se kdokoli z nás dostane na nějakou velkou událost, kdyby to byli Chaotic, Uraggan Andrew nebo kdokoli, tak by bylo super, že tam jede konečně někdo z Čech. Takže myslím, že v tomhle u nás rivalita nepanuje.


Jak intenzívně sleduješ současnou jamajskou scénu? Jaké máš zdroje? Používáš totiž poměrně aktuální riddimy a je znát, že se solidně orientuješ v dění...

   Ony i ty nové riddimy, které se u nás považují za aktuální, jsou třeba na Jamajce už víc než rok staré. Snažím se především hledat na internetu, moc jiných zdrojů u nás není. Ale rozhodně nejsem z těch, kteří to sledují s absolutní pečlivostí, protože např. Waddup Sound, Babylon Rocker, Irie Memba a DJové obecně to sledují podstatně víc, protože tu muziku vybírají.


Vícejazyčné zpívání – kde ses naučil anglicky?

   Já jsem měl angličtinu od školky a pak ve škole až do maturity. Jamajskou angličtinu sleduji od doby, kdy jsem se snažil porozumět jamajským textům. Pro tu byl zdrojem internet, jenže...ty slovníky...máš v textu nějakou frázi a co tím chtěl zpěvák přesně říct, to ti slovníky těžko spolehlivě odkryjí. Ptával jsem se třeba Vincenta ze Švihadla – ten mi například objasnil význam výrazu „bumboclaat“, který nás tehdy všechny hrozně zajímal. Vzpomínám, jak jsem tehdy byl v Crossu a říkám mu: „Vincente, prosim tě, potřebuju nutně vědět, co je to bumboclaat“ a on se začal hrozně smát a říkal: „To je jamajský nadávka, to je hajzlpapír!“. Čili, pak posloucháš interpreta a říkáš si, proč to řekl zrovna takhle, co to asi znamená, snažíš se to dešifrovat. Stalo se nám např. s Juniorem Delayem, naším zvukařem, že jsme jednou takhle u něj doma pokuřovali a mudrovali nad jedním textem Bounty Killera, v němž opakoval slovo znějící jako „gon-ša“ a Junior říká: „Všecko je to ganja“, no, a nakonec to byl „gun-shot“. Takže ty začátky porozumívání bývají těžké – člověk si kolikrát myslí, o čem ty písničky nejsou, a pak zjistí, že je to úplně jinde.


Měl jsi, či máš ještě jiné hudební inspirace než folk, Sto zvířat a celou tu početnou rodinu jamajské muziky?

   Tak, já dělám ještě elektroniku v rámci Coco Jammin’, reggae riddimy, ragga jungle, ragga tek, dupstepové věci, experimenty, všechno možné. Ale co se týče Solid Vibes, měl jsem zpočátku vizi, že bychom měli míchat žánry, ale dneska jsme víceméně rozhodnutí dělat prostě reggae, byť místy namíchané s jiným žánrem, ale aby to bylo dobré reggae. Míchání žánrů pro mě vyžaduje jiný přístup – musí být nějaká pevná forma, která tě zároveň trochu svazuje, není tolik prostoru pro show, improvizace na pódiu. Naopak, u jednoduché aranže dáš snadno kapele pokyn, podle nějž začne hrát v jiném rytmu, dynamice a podobně.


Ten tvůj, váš vývoj směrem k reggae – byl to plně přirozený proces, nebo tam sehrála roli i určitá účelovost typu: „to se bude líbit, to málokdo hraje“ apod.?

   Ne ne, prostě děláme to, co nás baví, těžko specifikovat důvody, prostě nám to z toho postupně začalo vyrůstat, něco odpadlo, až se z toho nakonec stalo takové reggae, jaké hrajeme dneska. Dneska se považujeme za reggae kapelu, snažíme se sledovat a inspirovat jamajským stylem hraní, protože v Evropě je celkem hodně kapel, které hrají evropsky, ale takový ten více uvolněný styl, více práce s kapelou na pódiu - to mi tady trochu chybí.


Setkávám se často s názorem, že jsem v určitém smyslu deformovaný, protože 98 % toho, co si denně poslechnu, je prostě reggae. Asi nejen já to vidím tak, že nejde o deformaci, ale spíš o určitý „upgrade“, zrání apod. Jak to máš ty?

   S mou přítelkyní míváme občas drobné spory, protože já bych si pořád pouštěl nějaké reggae, a ona je spíš na world music, takže mě nabádá, abych poslouchal i něco jiného. A musím říct, že je to vlastně docela fajn, protože jsem cca dva roky poslouchal také jenom reggae, a teď jsem rád, že si poslechnu i další věci. Myslím, že je to přirozené, že obměny jsou potřeba, což řekne určitě většina lidí z branže u nás – DJ Kaya, lidi z Peeni Walli, Roccaflex,  – někteří poslouchají R'n'B, Hip-hop, jiní jazz, další techno.


Solid Vibes – existoval tenhle band už dřív, nebo vznikl jako doprovodná kapela speciálně pro tebe?

   Solid Vibes vznikli tak, že když se Vokokos rozpustil, sehnali jsme s basistou a klávesistou bubeníka a kytaristu a rozhodli jsme se začít to dělat trochu jinak.


Anglická message a české publikum – dostane se k tobě někdy třeba signál, že někdo kvůli jazykové bariéře špatně pochopil některé tvé sdělení a byl jím třeba zaskočen?

   Ano, občas může dojít k nedorozumění, to se může stát. V angličtině je to pravděpodobnější, ale stává se to i v češtině. Vzpomínám třeba na člověka, co si myslel, že v „Jedné lásce“ zpívám "...kdybys to řek, je to důležitý Japonec i na začátek" :-) takže mluvit, mluvit, vysvětlovat, vysvětlovat.


K textům v hudbě – patříš nepochybně mezi ty, kteří na texty, témata, message kladou důraz. Dovedl bys dělat i muziku bez textů?

   Stoprocentně. Nedělám jen reggae, dělám muziku bez zpěvu, takže ta message není jenom v textu, jde vkládat i do instrumentální složky, do zvuku. Když dělám „party song“, chci, aby to vyjadřovalo radost ze života. Jindy dělám naopak experiment, který chci, aby byl spíš zamyšlený, temný. A když zpívám s kapelou, tak chci, aby to lidi bavilo a abych jim i něco sdělil. Ale musím říct, že dřív jsem býval idealista v tom, že jsem chtěl mít v každém textu nějaké sdělení a někdy jsem možná zbytečně tlačil na pilu. Dneska už ani mě samotného nebaví před každou písničkou z pódia moralizovat a myslím, že ani lidi pořád nebaví poslouchat nějaké poučování, takže poslední dobou jsem to trochu uvolnil. Čili, snažím se o důležitá témata, ale zároveň hledím, aby to nebylo přetížené - aby to pořád byla“ party“. Takže message určitě do jisté míry, ale nejsem Macka B., který na něm zásadně staví, není mi 60 a přestože mám své názory, necítím se povolaný je někomu nutit. Pokud jde o vyloženě duchovní věci, tak vidím víru jako především vnitřní záležitost člověka, takže rovněž necítím jako nutné zpívat celý koncert o Bohu a vůbec si míru duchovna v message nespojuji se silou víry.


Čím jsi mimo pódium?

   Teď momentálně už zase studentem zvukové tvorby na FAMU, čili filmový zvuk. Měl jsem na rok přerušeno, vracím se do školy, takže na konci by ze mě měl být zvukař – natáčení, produkce a podobně. Když jsme teď natáčeli se Solid Vibes ve studiu 3 Bees, tak to bylo super, protože tam shánějí externí spolupracovníky pro nahrávání a produkci, takže když přijde mladá kapela nahrávat, vybere si někoho z lidí, které jí nabízejí, a ten jim pak pomáhá celou tu nahrávku dát do kupy. Teď tam budou natáčet Chaotic, další mladá, skvělá kapela (nahrávka je již hotova, ke stažení na: www.chaotic.cz, pozn. aut.). Těm jsem nakonec kvůli kolizi termínů zvládl jen několik věcí poradit, ale pomáhat kapelám s nahrávkami, to je právě práce, která by mě moc bavila.


Praha je mnohými vnímána, nejen co se týče hudby, jako takový svět sám pro sebe. Praha je vždycky o krůček napřed atd. Vnímáš, popř. jaký, rozdíl mezi hraním, přístupem manažerů, klubů a hlavně publika mezi Prahou a „venkem“?

   To se nedá jednoznačně říct. V Praze na nás jednak chodí určité stabilní publikum, což je hodně příjemné, protože znají ty písničky. Na druhou stranu je tam ale taková nadprodukce všemožné hudby za minimální peníz či zadarmo, je tolik možností vyžití, že nevím, zda jsou lidé spíš náročnější, nebo prostě přesycení. Je rozdíl, když máš jednu reggae akci za měsíc, na kterou se všichni těší, a když je v Praze i několik reggae akcí týdně. Je to prostě úplně jiný přístup, daleko méně tam funguje to těšení se – to už musí být velké jméno, nebo výjimečná akce. Takže když jsme naopak přijeli třeba do Opavy, kde nás moc lidí neznalo, tak atmosféra byla naprosto neuvěřitelná. Lidi od začátku jeli naplno, spolupracovali atd. V Praze se to může také povést, ale většina muzikantů mi potvrdila, že publikum je náročnější, je těžší dostat jej do varu, ale jakmile se vyjede, i třeba jenom do Kladna, je znát, že je to pro ty lidi daleko větší svátek. Na druhou stranu, náročnější publikum tě nutí na sobě pracovat, neusínat na vavřínech.


A dá se na základě toho říct, kde hrajete raději?

   Ne, to se nedá. Když hrajeme v Praze v Crossu, tak to má zase kouzlo toho, že tam jsme opravdu jako doma, všechno tam známe, ale je to akce od akce, může být špatná akce mimo Prahu i v Praze.


Je náročné udržovat v Praze krok s nároky publika? Předpokládá to tvrdou, soustavnou práci na muzice?

   Mně se hlavně teď prvně stává, že slýchám od lidí, že neděláme nové věci. A já jsem nad tím přemýšlel a my hrajeme docela často a není možné mít úplně jiný program na každé vystoupení. Třeba na Žizníkově jsme měli speciální program, hosty a podobně, ale to jde spíš výjimečně. Samozřejmě se snažíme pořád přispívat něčím novým, aby se vystoupení trochu lišila, ale jde to jen v omezené míře.


Autorem hudby býváš hlavně ty, riddimy převažují vlastní nebo přebírané?

   Větší půlka je přebraná, ale i ty přebrané občas trochu pozměníme. Nás baví hrát ty jamajské věci podobně, jako to hrají tam. Ať vlastní nebo půjčený riddim – lidi z kapely je pak obalují svými nápady.


Solid Vibes jsou kluci, kteří jsou v muzice už daleko a hrají i leckde jinde, že?

   Ano, všichni to jsou výborní, zkušení muzikanti, takže mají více „angažmá“. Třeba bubeník Standa hraje na perkuse v United Flavour, kluci Eichlerů (kytara, basa, pozn. aut.), ti hrají hodně latinu, blues, rock ‘n’ roll, Marek hraje v kapele Ruchadze, to je jazz fusion. Je to přínosné pro Solid Vibes, protože přinášejí další zajímavé vlivy, inspiraci a podobně.


Jak často zkoušíte?

   To je právě největší problém, protože času je strašně málo. Pokud to není vyloženě před nějakou akcí se speciálním programem, snažíme se sejít aspoň jednou týdně. Jsou tam lidi z jiných kapel, klávesista pracuje – není to snadné. Částečně se dá za zkoušení považovat i koncertování – když je větší frekvence vystoupení - to ale nevede k tvorbě nových věcí, spíš k usazení už existujících.


Jak je skloubitelné to, že např. váš bubeník je zároveň členem United Flavour?

   Je to těžké, ale jde to. Párkrát jsme museli koncert zrušit, hráváme někdy se záskokem, ale zase United Flavour jsou hrozně v pohodě – Djei, který to vede, nám moc fandí, díky čemuž je hodně ochotný se o tom bavit a rozhodně to nebere tak, že „tohle je naše kapela a vy máte smůlu“. Například UF budou hrát zanedlouho backing band jedné kapele na Slovensku a my den nato hrajeme na Rototom, takže pojedeme přes Bratislavu, kde nabereme bubeníka a budeme pokračovat do Itálie.


Čili ještě pár slov k Rototom?

   Tam je tedy finále (červenec 2009, pozn. aut.), kde budou hrát všechny kapely vybrané v jednotlivých regionech v rámci European Reggae Contest. Každá kapela bude hrát půl hodiny a vítěz vyhrává tuším nějaké nahrávání či turné, ale hlavně kontakty, možnosti hraní v zahraničí atd. Ale hlavní je, že to bude velký meeting kapel z Evropy, což je pro nás to nejzajímavější.


Bude domácí podpora?

   Chystá se tam pár lidí, ale my jsme bohužel neudělali to, co United Flavour, když soutěžili v Rakousku. Ti to manažersky vychytali tak, že prostě zorganizovali pro zájemce autobus. Na to my bohužel nyní nemáme, neboť stále splácíme desku, navíc to bylo dost narychlo, takže se to ani nestihlo.


A co nějaké další hraní v zahraničí?

   Teď jsme byli pozvaní do Stockholmu na akci, která je takovou obdobou našich United Islands, ale jelikož nám byli schopní zaplatit jen část cesty osobákem, což je technicky nereálné, tak to nedopadlo. Ale bylo to vlastně předkolo nějaké akce, která proběhne na jaře v Paříži, a tam bychom snad měli hrát. Jinak je tam nějaké Německo, Rakousko. V Rakousku jsme hráli nedávno na jednom festivalu na podporu uprchlíků. Není toho moc, ale zahraniční akce jsou.


Blížíme se do finiše, mám tu téma: „Deska“ – jaká je z ní radost, jaké jsou ohlasy a prostě ty, jako „otec“ desky, jak jsi spokojený?

   Já z ní mám obrovskou radost, protože je to splnění mého snu, jelikož jsme měli super studio, muzikanti to výborně zahráli a měli jsme dost času si s tím vyhrát. Všechny v kapele ta deska baví, což je pro mě hrozně důležité, neboť jsem jako „šéf“ nahrávky měl jejich důvěru. Ono je to v tom studiu nejdřív takové suché a pak se to teprve nabaluje, roste to a já jsem moc rád, že jsem je nezklamal. A co se týče posluchačů, tak máme naprostou většinu pozitivních ohlasů. Snad jediná výraznější výtka, kterou jsem zaznamenal, se týkala mé výslovnosti, že vyslovuji příliš „česky“. Ono, chválí se snadno, kritizuje hůř, a já bych byl rád, kdyby někdo s nějakou konstruktivní kritikou přišel.


...já se tedy na tohle při některém z dalších poslechů zaměřím...:o)

   ...jasně, něco vyšťourej, budu jedině rád. Ale co se týče šíření, tak stahování se pohybuje v tisících lidí, což je super, CDčka se také prodávají, to je taky fajn, vzhledem k tomu, že si to vlastně každý může stáhnout zdarma. Čili, my jsme celkově moc spokojení, vlastně i díky nahrávce nás vybrali na Rototom, takže to je první hmatatelný výsledek toho, že jsme do toho studia šli a něco tam nechali.


Co byla pro vás motivace dát tu desku volně ke stažení? Dneska se to celkem dělá a je to fajn pro lidi, určitě to má svůj účel i pro tu kapelu, dělají to např. Prague Ska Conspiracy, Chaotic, Uraggan Andrew – ten otevřeně říká, že mu jde o to, ať je ta muzika co nejvíc mezi lidmi, a mnozí další – co je tedy tím hlavním důvodem pro vás?

   Tak, tohle je krátká promo deska, která by se v žádném případě neprodala, i kdyby stála jen cenu média a studio stálo opravdu velkou spoustu peněz, takže nám jde o to, aby to mělo co nejvíc lidí. Zažili jsme třeba, že fanoušci měli náš živák nahraný jen z mixu – strašný zvuk a nekvalitní amatérská nahrávka z koncertu není nic lichotivého, jenže oni to chtěli mít, takže i to je naší motivací – aby lidi měli naše písničky v kvalitě, která nám nebude dělat ostudu.


Co si přejete, aby dala lidem samotná deska?

   Bylo by fajn, kdyby je ty písničky nějak oslovily. Jsou tam veselé party věci That’s All Right, je tam věc milostná Ragga Queen a třeba Stay Strong je věc, která, co se týče textu, může oslovit docela dost lidí. Mně osobně k ní inspirovala má slečna, je to její životní filosofie, jít cestou svého srdce – a to je podle mě tak zásadní věc, kterou si řada lidí neuvědomuje, že by jim ta písnička mohla pomoct si to uvědomit a vydržet, když na cestě za jejich cílem jsou různě velké překážky. Čili aby nevzdávali své sny a šli si za nimi, drželi se své cesty a byli na ní silní, žili život v duchu svého přesvědčení, věděli, že dělají právě to, co mají dělat, aby se v něm necítili nějak nepatřičně, nenaplněně.


Chtěl bys nějak podobně okomentovat nějakou další věc z desky?

   No, já nevím...tak pěkně jsme se rozpovídali, viď? Ale chtěl bych spíš obecně říct, že bych rád, aby se část fandů reggae u nás víc otevřela novým směrům. Aby neodsuzovali aktuální produkci, protože jim připadá příliš „disco“. Zažil jsem lidi, co tvrdili „roots a jedině roots“ a nové reggae nemají rádi, takže v tomhle bych se rád přimluvil za aktuální směry, aby lidi stále hledali, objevovali.


V souvislosti s tím...to hodně staré, „old school roots reggae“ – má u tebe pořád své místo?

   Rozhodně má! Zpívám teď v jedné novější věci, že respektuji kořeny roots music a když mi zahraješ ska, nikdy neodmítnu a budu na to tančit, když zahraješ dancehall, tak se vždycky cítím fit a nebude mi nikdy zle. Je to tam vždycky, dům nestojí bez základů.


Je ještě něco, co bys chtěl sám říct, nač jsem se třeba mohl zeptat a nezeptal?

   Myslím, že jsme řekli spoustu věcí a už tak budeš mít problém to zpracovat :o).


Takže ti díky za věnovaný čas a za fajn poklábosení!

   Já taky moc dík, bylo to fajn a všechny zdravím!