Na mých cestách mi virtuální společnost mnohé večery dělal právě sám pan Tříska a při jedné příležitosti mě požádal o příspěvek.


   Nejsem určitě sama, kdo má občas té naši matičky České plné zuby a nejradši by na neurčito zmizel. Třeba někam, kde je to „zaručeně“ hezčí, lidi se tam víc smějí a taky práce se hledá líp. A někdy kolem loňských Vánoc chytl tento záchvat potřeby vypadnout i mě. Vzpomněla jsem si na logo jedné cestovky a pevně se rozhodla odjet za štěstím jinam.

 „Všude dobře, tak co doma?“

   Náhodou, na které já rozhodně nevěřím, se mi připletl do cesty kamarád žijící tři roky v Norsku, a pravda nemusel mě dlouho přemlouvat, abych jela otevírat dveře od nového domova právě tam. Největší bláznovství přišlo s mým rozhodnutím jet do Norska autem. Mým autem, které mnozí nazývají Květináč a málokdo věří, že to auto vůbec je. Ale zadařilo se a cesta trvající den a půl byla nakonec celkem příjemná. Když odečtu stres z pašování psa přes Švédsko, kde požadují karanténu.

    Konečně jsem v Norsku, v zemi Trollů, pomyslela jsem si, když jsem asi v jednu ráno seděla u kamen a vnímala vše,co mi připadalo alespoň trošku Norské.

   Musím s radostí uznat, že tahle země je asi ještě tak stokrát krásnější, než jsem si vůbec představovala. Nejen svou přírodní krásou a architekturou domů ale především mentalitou národa mě opravdu nadchla. V Norsku se nekrade. V Norsku se nezamyká. Norové, když odjíždějí na víkend s rodinou na výlet, jako znamení, že nejsou doma, pouze postaví koště do dveří a šmitec.

   Co se týče jídla, asi největší vzpomínku ve mně zanechal karamelizovaný kozí sýr. Strukturou i barvou mi silně připomínal kvasnice, ale Jahudík byl pro mě konzumovatelný, na rozdíl od kvasnic. Norové tvrdí, že tento sýr si člověk buď zamiluje nebo ho odsoudí. S radostí se řadím do té první skupiny. Místní lesy jsou plné lesního ovoce a hub (které tu nikdo nejí!) a tak není divu, že marmelády jsou tu opravdu levné a k mému velkému potěšení i velice kvalitní. Sklenice plná ovoce.

   Jak je známo, Norskou specialitou jsou ryby. A nejen tak ledajaké. Tříkilový pstruh například není žádná výjimka. A že vypadá jako losos? Ano, celkem dlouho jsme považovali tohoto pstruha za lososa. Právě díky barvě masa, která je srovnatelná s barvou masa lososa a díky nezvyklé velikosti ryby. Kamarád Jiřík nás ale se slovníkem v ruce vyvedl z omylu. Baštíme všichni pstruha a doma se chlubíme, jak si cpeme břicha lososem.

   Skutečnost, která zřejmě potěší málokterého Čecha, párkrát vyvedla z míry i mě. V Norsku sice není prohibice, ale po osmé hodině večer vám už pivo nikdo nikde neprodá. Což domorodci vyřešili celkem snadno a efektivně domácí pálenkou z kvasnic, cukru a vody. S džusem je i celkem dobrá, nejeden mrazivý večer se nám starala o  teplo i zábavu.

   Autoškola v Norsku probíhá taky odlišně. Jízdy si můžete nacvičit například s kamarádem, který vlastní auto. Koupíte si na benzíně „ELKO“, přilepíte jej na zadní okno a vesele můžete trénovat. Ke zkoušce se potom přihlásíte sami, až se cítíte dostatečně připraveni. Pochopitelně tak jako i u nás navštěvujete hodiny teorie. Maximální povolená rychlost na silnicích je 80km v hodině. Dálnici jsem v Norsku nepotkala. Nač si ale Český řidič musí dávat pozor, je stálá přednost zprava, která zde platí. A pokud nejste majitelem auta, určitě by jste měli vědět, že na zastávky se tu moc nehraje. Prostě si musíte bus zastavit sami. Ovšem když nevíte kam dané číslo míří, mohl by to být oříšek.

   Farmy. Těmi jsem byla okouzlena nejvíc. Norové jsou farmáři každým coulem a taky je to vidět všude. Najdete zde farmy například kraví, býčí, ovčí, ale i slepičí. Mnoho Norských rodin vlastní koně, čím mi jako milovnici těchto zvířat udělali obrovskou radost. Měla jsem možnost vyzkoušet si farmu kraví, kde pracovali naši kamarádi z Moravy. Tahle farma měla jednu zvláštnost, o kterou se ráda podělím. A totiž to, že farmář kravky dokrmoval gumovými medvídky. Odebíral z fabriky na bonbóny odpad a kravičkám tím oslazoval život. Popravdě jsem stále na rozpacích, co si o tom mám myslet, poněvadž je mi známo, že právě gumoví medvídci, potažmo želatinové bonbóny, obsahují živočišnou složku z prasat. Tudíž vlastně dělal z býložravého tura masožravce. Když jsem ale viděla, že kravičky jsou dokrmovány třeba i hroznovým vínem, které nemohlo být puštěno do prodeje jen kvůli pokažené klimatizaci v kamionu, mé rozpaky se malinko rozmlžily. Podotýkám, jen malinko! Víno posloužilo i jako výborný burčák.

   V létě farmáři pouštějí krávy do lesů. Norské krávy prostě vědí, co je to život. Celé léto si volně žijí v lesích a na podzim se k nim farmáři opět sjíždějí, aby dobytek schovali před mrazy v kravínech. Překvapivá by pro nás mohla být solidarita mezi farmáři při svážení dobytka. Kravičky mají na uších visačky se jménem nebo číslem farmáře, a tak se vždy dostane každá kráva do správného stáda.

   Ovšem nejen krávy, ovce a koně můžete vidět v Norských lesích. Norsko je plné krásných živočichů, které někteří známe jen z dokumentů a filmů. Já osobně jsem byla nadšena z losů. Jejich elegance mě prostě fascinuje. Zvíře o průměrné váze 800kg a víc, ladně běžící v hlubokém sněhu mě prostě rozplakalo. Příroda je tu krásná! Narazit ale na toto zvíře na silnici, ocitnete se v ohrožení života. Los není srnec. Los si prostě jde a nikdy nemůžete čekat, jak se zachová. Při nárazu do losa si můžete být jistí, že právě on bude ten, který vyvázne pouze s lehkým zraněním,na rozdíl od vás a vašeho auta. Díky jeho výšce při střetu s kapotou auta dopadá celé jeho těžké tělo přímo na vás. Snad i proto ta omezená rychlost. Sobi, medvědi, vlci nebo rysi nejsou ve zdejší přírodě žádnou zvláštností.

   Bydleli jsme u největšího Norského jezera Mjösa a na jednom výletě po zamrzlé hladině jsem měla možnost nechat se vystrašit vlčím vytím. Honzík mě ale uklidnil, že v Norsku žije jen jedna sedmičlenná smečka, která by mohla napadnout člověka. Pro jednoho vlka je člověk příliš nebezpečný.

   Vzhledem k tomu, že jsem do Norska vyrazila v zimě, dopřála jsem si na vlastní kůži poznat,co to vlastně zima je. Z dětských let si matně pamatuji sněhové nadílky v Česku jak se patří, ale s množstvím sněhu, které jsem viděla v Norsku se nedá jen tak srovnat. Zima je tu holt hrdou nositelkou svého jména. Ale asi to nebyla taková hrůza, poněvadž například pro mého sedmikilového krátkosrstého psa nebyl vůbec problém kopat se sousedovic fenou tunely do sněhu od svítání do setmění. Jako vzpomínka na romantické zimní tunelování zůstala sousedovic fence Hippie čtyři krásná štěňátka.

   Nedalo by mi to, kdybych se nakonec nezmínila o Norských věznicích. Zní to jako utopie, ale vězeň v Norsku se má parádně. Žádné cely a léta zavřený mezi čtyřmi stěnami. Ráno z vězení jdou do práce, kterou jim zřejmě dá stát a po práci se prostě akorát musí vrátit zpět do cely. Toť vše.

   Takže v Norsku je taky dobře, tak co doma?