Byl jsem požádán Třískou, abych napsal nějaký článek na Vánoce. Abych řekl pravdu, je to úkol nelehký. Přemýšlel jsem a přemýšlel, ale bohužel, nic. Mohl bych psát o tom, jak něco starého končí a nové přichází, nebo o tom, jak bychom si měli každý sám uklidit před vlastním prahem. To ale nechci, protože jsem o tom psal už vloni. Avšak po dlouhém a namáhavém přemýšlení nad tímto tématem jsem přišel na to, co s tím, a zde je výsledek.....


   Vraťme se o nějaký ten pátek zpět, do dob dávno minulých. Krajina začíná chladnout a je očekáván příchod zimy. Člověka opouští jistota, přežije-li do jara a v těchto dobách se rodí mýtus a rituál. V našem kalendáři je důležitý zimní slunovrat, kdy se začíná obnovovat světlo. Toho si začaly všímat dávné národy, např. Egypťané a staří Kelti (měli 4 hlavní svátky, které byly spojeny se čtyřmi ročními obdobími), a tyto dny začali slavit. Kupříkladu antičtí Řekové si představovali, že slunce je taženo na voze koňmi a proto bylo nutné udělat nějaký rituál, při kterém byl slunci darován vůz a koně.

   Na naše slavení Vánoc má vliv římská slavnost, římské oslavy saturnálií (oslavy na počest boha Saturna) a slavnosti neporaženého slunce. Tato doba byla vybrána křesťany, když pocítili potřebu slavit narození Krista. Není totiž známo, kdy se přesně Ježíš narodil. Nenajdeme to v evangeliích a ani nikde jinde, takže oslava příchozího světla, tedy zimního slunovratu, byl pro tento svátek, jako pro příchod "světla", příhodným. První oslavy Ježíšova narození v rámci křesťanství jsou velmi skromné a slavili se v jiný den, a to 6. ledna, tedy na zjevení Páně. Datum svátku, které je nám známé dnes, 25. 12., se začalo používat počátkem 4. století, kdy se vánoční svátky začaly slavit církevně a v průběhu středověku se k tomu připojují další zvyky. Např. františkáni přidali jesličky a objevil se zde na Vánoce i stromeček, Vánoce, jak je známe dnes, se začaly slavit až v 19. století.

   Vánocům předchází několikatýdenní období, advent. Toto slovo je latinského původu a znamená příchod. Vánoce jsou příchodem Krista. Dříve se touto dobou po českých vesnicích procházely maskované postavy. Některé byly mužské a některé ženské. Dnes už známe jen Mikuláše, ale dříve před ním chodila ještě Barborka, bíle oděná dívka se zakrytou tváří a hodným dětem nadělovala dárky. Barborka a Mikuláš byli vnímáni v podstatě stejně.

   V katolické tradici do adventu patří také bohoslužba, slavená ve všedních dnech, brzy ráno. Těmto bohoslužbám se říká roráty. Název roráty je odvozen z latinského slova roráte, což znamená “vyroste“ (5.p., mn.č.). Je to spojeno s rosou. Nebesa nám sešlou rosu, “vyrosí“ spasitele. Posledním dnem adventu je Štědrý den a je tedy postní. První jídlo bylo podáváno, až se objevila na obloze první hvězda a i to jídlo, ta rituální štědrovečerní večeře, byla postní.

   Hlavní křesťanskou oslavou Vánoc je půlnoční mše, slavená právě v posledním dni adventu. Narození Krista je narození světla uprostřed noci. O půlnoci je největší tma, slunce je nejhlouběji, ale zároveň také začíná svítat. Je tedy zřejmé, že tento nepatrný náznak světla, směřující k východu slunce, byl důvodem, proč se narození Krista, Světla, slaví tak pozdě v noci.