Jak to všechno začalo? Jednou, už ani nevím, kdy to bylo, jsem navštívil jakousi křesťanskou skupinu se svojí kamarádkou/bývalou spolužačkou. Zlákala mě přednáška na téma sekty s pro mne do té doby neznámým dr. Vojtíškem. Slova byla obohacující a živá.


   Když se přešlo k problematice, zabývající se drogami v sektách, pan doktor se zmínil o Rastafariánství. Hned jsem vznesl námitku, že Rastafariánství není sekta. Můj postoj byl respektován, což mne mile překvapilo. Po přednášce jsem s panem Vojtíškem chvíli diskutoval a byl jsem požádán o kontakt pro pozdější spolupráci. Ten se dostal k Tereze  Kottanové, která na téma "Rastafari: Faktory ovlivňující popularitu hnutí a způsoby šíření rastafariánské nauky" řešila bakalářskou práci pod vedením již zmíněného doktora, a zajímala se o můj postoj. Později mě kontaktovala znovu a nabídla mi účast na semináři o Rastafariánství. Doufal jsem, že někoho z naší „komunity“ přemluvím a nebudu v tom sám. Když jsem to slyšel, uvědomil jsem si, že je to obrovská příležitost pro setkání se s lidmi, kteří mají co říct, protože se na toto téma u nás téměř nemluví (krom netu a několika menších setkání, což je málo). Svoji účast přislíbil Eboko, což mě velmi podpořilo. Nakonec - a to doopravdy snad jako poslední – jsem se dozvěděl, že nepřijede. To mě zklamalo a jistou mírou i zneklidnilo. Nepřišli ani bratři Filip a Merry, ani sestry Katrin a Pepsonka (s Pepsonem a pepsoňátkem Maruškou). Nepřišli ani další, ale bylo nás plno, což mě více než potěšilo. Ale o to těžší bylo něco před takovým davem říct. Nechci se vymlouvat, ale těžce jsem to vydýchával. Jistý klid, jak je dobrým zvykem, mi zajistila Bylina, žel, na úkor krátkodobé paměti. Věřte, že taková neschopnost vyjádřit se je i u mě mimo normál. Obdivuji profesora Vojtíška, který, jistě ze značné míry díky své praxi, dokázal položit jasně znějící otázku i několikrát za sebou a přitom hlídat čas tak, aby se probralo co nejširší spektrum témat. I přes tuto snahu se ale mluvilo o zlomku všech záležitostí, které se tohoto tématu týkají, což je vzhledem k času, který byl předurčen, logické. Má omluva patří všem přítomným, protože moje občasné mlčení stálo mnoho času, mnoho slov, která měla být vyřknuta, ale nikdo je neřekl. Takových bylo hodně, tímto tvrzením ale nechci opomenout to, co řekl někdo jiný. Děkuji za spolupráci všech, kdo přidali svůj názor, historická fakta, nebo další informace (nenapíšu žádná jména, na někoho bych jistě zapomněl, na onelove.cz jich většinu potkáte?). Tím jste to zachránili. Nakonec jsem měl v zápiskách napsáno několik vět, které jsem chtěl přečíst, vět, jež navazovaly na různá témata, která v průběhu semináře zazněla. Nezvládl jsem je, až na pár, ani dopsat, a přišlo mi bezohledné (k ostatním tématům) vracet se k tématu, které se už z časových důvodů uzavřelo. Postupně se budu snažit ke všem důležitým, či pouze zajímavým, tématům vyjádřit ve formě textů. Psát je pro mne snazší, než mluvit (ale to asi pro každého..).  Ne promlouvat k jednomu či pár lidem, to by zas takový problém nebyl, ale k zástupům lidí? Povedeně veřejně vystoupit je skutečné umění, které si člověk musí zažít. Neopomenutelnou podmínkou jsou i řečnické vlohy. Doufejme, že příště bude za katedrou středoevropské děti Jeho Svatosti Haile Selassieho I. representovat někdo, kdo je pro tento účel vhodnější. Kdo k Němu vzhlíží déle, má více z vědění a na proslov před tolika lidmi bude lépe připravený. Osobně mám tipy. Ti, kdo to jsou, to vědí, a já jen doufám, že až se příště na takovém semináři sejdeme - jak pravil Vojtíšek: „ ..možná třeba za rok.. “ - že tam nahoře, vedle lidí takového kalibru, alespoň jeden z nich bude. Někdo z vás to přeci přijmout ´musí´, já chci sedět dole.

   Děkuji panu Vojtíškovi, že umožnil první setkání takovéto společnosti v širokém rozsahu. Je pravda, že mnoho lidí přišlo i díky oznámením na různých internetových stránkách, za to patří dík především Tomáši Pečenkovi alias Mr3skovi. Dále mi bylo ctí potřást si rukou s autorem knihy Rastafari, s Dr. Otou Halamou. Potěšen jsem byl i opětovným setkáním s Bc.Terezou Kottanovou, které tímto děkuji za její důvěru v dobrý konec a odvahu. Díky i všem ostatním, jen mi je líto, že jsem neměl brýle, takže vlastně ani nevím, až na pár známých, o kterých jsem věděl, kdo všechno tam seděl.

   Všemohoucí Nám ukazuje cestu, zbývá jen nezavírat oči a děkovat!