Jako jitřní slunce když prozáří kraj,
Jako květ v rozpuku když provoní háj.
Stejně tak príjemně vonná a hřející,
Je mi tvá prítomnost, duši mou hojící.

  Ovšem jako ryba, jenž nemá vody kolem sebe,
Pak cítím se já, když není tu tebe.

  Stejně jako strom, jenž zmítán je vichřicí,
Citím se já, když scházi mi tvůj pohled jiskřící.

  Jako poutník, jehož trýzní žízeň,
Cítím se já, když nemám tvoji přízeň.

  Však jako prosluněná louka a i ty květy na ní,
Pak cítím se já, když příjde tvoje psaní.

  Jako ten, jenž jen težko brání se dojetí,
Cítím se já, když spočívám v tvém obětí.

  Jako obloha jenž nabita je energií, když ji protínají blesky,
Stejně tak cítím se já, neb s tebou je mi prostě hezky.

  Stejně jako vody moří, jež až po obzor se rozlévají,
Stejně jako kopy hvězd, jimiž nebesa v tmách oplívají.
Stejne tak širá je má touha popsat tu své pocity.
Však již nenalézám slova tak velká, jak velkou jsi mi ty.