Koncert se konal ve čtvrtek, 18. dubna 2002, ve vídeňském klubu Szene (www.szenewien.com) v ulici Hauffgasse č. 26 (adresu uvádím proto, že koncert jamajské kapely zde není výjimkou; do ruky se nám třeba dostal leták s festivaly, kde budou v červnu a srpnu hrát např. The Wailers, Israel Vibration, Lucky Dube, Bushman, Steel Pulse, Alpha Blondy a další).

  Přípravy na cestu byly jednoduché: rezervace lístků (její potvrzení manažerem klubu vlastně rozhodlo, že pojedeme bez dalšího rozmýšlení), shánění noclehů, vlaků a oprášení stopařské výbavy. Plán byl jet ve středu stopem do Znojma, tam přenocovat a druhý den sednout na vlak nebo autobus do Vídně. Avšak ceny vlaků (Znojmo – Vídeň a zpět 728 Kč s junior pasem) a nevhodné časy autobusů rozhodly o stopování celou trasu, tam i domů. To mě vlastně velmi potěšilo, protože nerad jezdím vlakem tam, kam se dá dostopovat (a to se dá prakticky všude). Takže bylo dobrodružství od začátku do konce. V pondělí onoho týdne jsme ještě s mou drahou (Maruškou) zajeli do Prahy shlédnout film „Život a dluh“ v rámci festivalu „Jeden svět“ pořádaného „Člověkem v tísni“. Oba nás to mimo jiné naladilo na čtvrteční koncert a Máničku to trochu uvedlo do problému, protože reggae a všechny ty věci kolem jsou pro ní dost novou věcí a ten film pěkně postihuje sociální rovinu poselství černých muzikantů.

  Ve středu ráno tedy zapichujeme na zbytek týdne školu, a oproti plánu vyrazit brzy stojíme v pravé poledne na výpadovce na Prahu. Do 20 minut nasedáme k asi třicetiletému chlapíkovi a jedeme přímo do Prahy. Protože nás vyhazuje na Černém mostě, dostáváme se celkem snadno na zastávku Chodov (dík Jamarastovi) a za prvním mostem slézáme na dálnici. Je to sice proti pravidlům i stopařským zásadám, ale jinak se z Prahy v tomto směru zřejmě dostat nelze. Po vyhlédnutí díry v keřích, kam případně budeme utíkat před dálniční hlídkou, už konečně zkoušíme štěstí. Máme ho do půl hodiny: staví nám asi 60letý pán a podle značky ZN vidím, že jsme kápli na toho pravého. Dost nechápu lidi, kteří tam stopovali bez cedulí, ti to přece musí mít mnohem těžší, než kdyby měli napsáno, kam přesně jedou. To nám potvrzuje i pan Sysel, sládek znojemského pivovaru, který slibuje, že do 16.00 budeme ve Znojmě. Nejprve nás trochu vyděsilo, když nám řekl, že jede právě z pivní degustace, ale z jeho jízdy a vzhledem k jeho povolání usuzujeme, že řídit po takové ochutnávce je pro něj denní chléb, takže obava brzy opadá. Vedeme dlouhý hovor o Moravě, Moravanech, pivu, Znojmě, Žatci, chmelu, Chodsku (Mánička je Chodka) a ve čtyři odpoledne opravdu vystupujeme v centru města okurek. Hned odcházíme na internát Gymnázia, kde máme dohodnutý nocleh a poté vyrážíme prohlédnout si to krásné město. Fakt to stojí za to, prolézáme celé centrum a večer končíme v hospodě, kterou nám pan Sysel doporučil, abychom ochutnali Hostan, za který dostal tolik cen od české asociace sládků. Pak už jdeme spát, protože druhý den chceme raději vyrazit velmi brzy ráno.

  Ráno se vymotáváme z peřin kolem jedenácté a na výpadovku dorážíme o hodinu později, plán trochu nevyšel. Není to však žádná tragédie, protože Vídeň je odtud jen 90 km. Stojíme necelou hodinu, pak nás bere jeden český raftař přes hranice až k městu Hollabrunn. Tam přebíháme kruhák a do dvou minutek chytáme už Rakušana přímo na místo. Ve Vídni se nejprve musíme naučit jezdit městskou dopravou, kupujeme 24 hodinovou jízdenku, která se jasně vyplatí (stojí jako tři obyčejné jízdenky) a proplouváme městem až k centru, kde se všechny linky kříží. V každé stanici metra se ptáme, abychom postupně vytvořili plán na noční úprk do nějakého menšího městečka v okolí, protože nocleh ve Vídni pod širákem není zrovna lákavá vidina. Stihneme si aspoň projít hlavní náměstí, Štěpánský dóm, postojíme u informačního stánku palestinského zastoupení ve Vídni, který je polepen fakt hroznými fotografiemi z posledního dění (útok na Ramalláh) v Izraeli a zjišťujeme, že ti Izraelci se vůbec nepoučili ze skandálu v Libanonu. Když se situace začíná přiostřovat a čas tlačit, vydáváme se opět do metra, abychom v posledních informacích konečně dokončili náš plán. Jsem značně nervózní, protože předchozí domluvy byly takové poloviční a já teď musím dohodnout stoprocentně správný postup, protože koncert končí kolem půlnoci a vše, co potom pojede už jede jako poslední, takže nám spoje musí navazovat. Mám toho tak plnou hlavu, že když se k nám obrátí usměvavá pracovnice informací, ptám se Máničky, co že jsme to vlastně chtěli vědět. K mému obrovskému překvapení a ještě větší úlevě paní zareaguje: “Tak to můžete klidně česky.“ Tím je vše zachráněno, my dostáváme papír s naprosto vyhovujícím cestovním plánem až do Stockerau (městečko cca 20 km od Vídně, za nímž končí dálnice) se spojem z metra a odpovídající jízdenky. Teď již naprosto klidní nasedáme na poslední metro, které nás má přiblížit ke kýžené Hauffgasse. Plakáty, které vídáme v podzemí, nás ujišťují, že všechny údaje platí, tak teď už se můžeme jen těšit. Pravda, chvíli ještě bloudíme v ulicích kolem poslední zastávky, ale nakonec nás místní nasměrují správně, a tak po čtvrthodině svižné chůze procházíme Hauffgasse a hledáme mezi domy číslo 26. Až na samém konci nás konečně velký bílý autobus holandské značky ujišťuje, že jsme tu správně a včas.

  Kolem je čilý ruch a postávající skupiny si s údivem prohlížejí dva pomuchlané, utrmácené a vykulené obličeje s výbavou spíš do hor než na koncert. Pozdravíme se s nimi a spěcháme dovnitř zjistit, zda tam naše lístky stále čekají. Čekají. K mému zklamání není za rezervaci žádná sleva, tak platíme natvrdo plných 48 euro za oba. Hned u vstupu se hbitě ptáme po plakátech z metra a možnostech focení. Plakát nám po chvíli přinesou a focení překvapivě povolují, prý se nesmí jen natáčet na videokameru (zřejmě kvůli hudbě, tak to by z diktafonu asi radost neměli). Zvědavě mi koukají do batohu, prý ne kvůli ganje, ale kvůli skleněným lahvím. My máme jen plastové s vodou, tak se bojím spíš aby nenašli ten dikťák. Vyhazovač koukne jen navrch, dál se mu zjevně nechce, a pustí nás. V šatně vše odevzdáváme do péče klubu a já si opatrně zdobím hrdlo diktafonem uvázaným na tkaničce (osvědčená metoda). Také vytahuji svou rasta vlajku, s níž tu mám velké plány. Jsme v klubu mezi prvními, protože v baru sedí jen asi 10 lidí. Teď už jen očekáváme tu magickou dvacátou hodinu, až se velké dveře napravo od šaten otevřou a..... Po chodbě občas přeběhne nějaký černoch, evidentně z výpravy, bohužel nemám zatím dobré obrázky Culture, tak nepoznám, zda je to přímo někdo z kapely. První kontakt navazujeme s černochem, který tam má stánek se suvenýry (píšťalky, bubínky, trička, chillumy, korále atd.). Povídáme s ním nejprve o bubíncích, pak o kapele a já využívám situace a zkouším ulovit nějaký kontakt na kapelu. On se ochotně a snaživě rozhlíží kolem a po chvíli k nám přitáhne za rukáv dalšího černocha z výpravy. V té chvíli ještě netuším, že to je Albert Walker, původní prostřední vokalista standardní pódiové sestavy Culture. Ptám se ho na možnost koncertu v Čechách, načež on přivádí dalšího člověka – zástupce (možná majitele) agentury, která v Evropě zprostředkovává koncerty jamajských kapel. Ten mě chce vzít s sebou do šatny, ale na námitky ochranky zůstávám na chodbě a on mizí za dveřmi. Po chvíli opět vyleze a s ním je muž – dready do půli zad, zarostlý, tak necelých 60 let, s jistou oční anomálií. Něco poví, pozdravíme se a zase oba zmizí. Ani v tomto dreadovi zatím, já zelenáč, nepoznávám samotného Josepha Hilla. Za chvíli zase vyleze ten producent a podává mi papírek s kontaktem na jeho agenturu s tím, že „dělají“ i další kapely (Skatalites, Yellowman atd.). Je celkem ochotný tak mu vrážím do ruky vlajku s fixou a prosbou, zda by ji nenechal od kapely podepsat. On říká, že to asi nebude možné, protože hned po koncertu odjíždějí na další štaci, ale že to zkusí, ať se pak stavím. Mezitím se předsálí naplnilo k prasknutí, půl bílí, půl černoši, z nich tak čtvrtina zřejmých rastů, ostatní jsou zhruba od úředníků po hip-hopery, všechny věkové skupiny od teenagerů až po pamětníky, všichni natěšení jako my a i v té tlačenici panuje dost přátelská atmosféra. Občas zazní ze sálu zvuk nějakého nástroje ze zvukové zkoušky, lidé vykřikují známá hesla, někteří se roztancovávají, rozezpívávají, celkový dojem je fakt působivý, takže brzy se nakazíme i my, přestože jsme po celém dni k smrti unavení. Konečně se otevírají velké dveře a davy proudí dovnitř. Podařilo se nám prodrat až k pódiu, ale takticky, kvůli diktafonu, který je přeci jen pod trikem trochu vidět, ustupujeme do druhé až třetí řady. Ještě asi 20 minut nás pořadatelé napínají, pak přiběhne uvaděč – zvukař (běloch), uvede kapelu a naběhnou všichni muzikanti. Bicí vyšvihnou dlouhý break přes celou sadu, basák sklouzne po struně nahoru a dolů a přidá se kytara a oba klávesáci. Únava je rázem tatam. Na úvod hrají reggae verzi jazzové Take Five (taky ji nahrál Jacob Miller pod názvem Standing Firm). Publikum se dostává do varu, já zapínám dikťák a začínáme pařit. Na druhou skladbu uvede zvukař už i hlavní postavy, ale publikum zaskočí, že ani teď nepřijdou. Druhá píseň skončí, lidé tleskají, pískají a snaží se dohlédnout co nejdále do zákulisí – nic. Zazní první akordy třetí písně a na pódium tanečním krokem rasta mystiků vplují Joseph Hill, Albert Walker a Telford Nelson. Vařba se rozjíždí na plné obrátky. Trochu mě mrzí, že jsem Culture objevil až loni, protože písně s nimi jako hromobití zpívá celý sál, jen já tam s otevřenou pusou sleduji tu doslova bohoslužbu, která doznívá až na svatý Sion k samotnému Rastafarimu. V průběhu koncertu si ale zazpívám i já, protože hrají buď nějaké písničky z alba „Harder Than The Rest“, které mám, nebo notoricky známé „International Herb“ a „Too Long In The Slavery“. Nejvíc z celé kapely paří kytarista v modrém kimonu se slamákem na hlavě. Líbí se mi, že hraje na starou omlácenou Gibsonku a nepoužívá ty nové univerzální nástroje, jejichž zvuk je sice „moderní“, ale postrádá patinu. Bubeník s basákem jsou ve věku tak do 30 let a vizáží by zapadli spíš do vídeňských čtvrtí než do jamajského ghetta, ale to, co hrají, je skutečně roots reggae! Klávesák po levé ruce je dost mladý dread a připomíná trochu Boba ve zlaté éře roots, druhý klávesák je taková čokoládová koule s holou hlavou, oděný do bílého hodně odstávajícího hábitu, je to prostě kus. Joseph Hill zpívá v uniformě s rasta trikolórou na rameni místo výložek, pletený pytel na dready na hlavě, jinak je hrozně hubený, a občas buší paličkami do congos, která stojí vedle něj. Albert Walker vypadá, jako kdyby si odskočil zazpívat z úřadu. Telford Nelson má narozdíl od Alberta tenké dready, triko s Bobem a jakoby nejmladší člen trojice poslušně předvádí svůj part. Kapela hrála hodinu a půl, poté byla dvakrát vyvolána publikem na přídavky a muzikanti skončili instrumentální podobou „Rastaman Chant“. Během koncertu všude voněla „bylina“, černoši – hip-hopeři tančili možná až nepatřičně divoce, každou chvíli jsem obdržel nějaký kopanec, rastové se naopak pohybovali magicky, jako kdyby každým pohybem velebili samotného JAHa. Občas musel zvukař hrozit do davu na nějaké ty videokameramany, Mánička se snažila udělat pár obrázků, ale během focení se jí přístroj zasekl, takže jsme byli namydlení. Naštěstí stál hned vedle jeden profi fotograf, který po ní celou dobu pošilhával, teď využil příležitosti a dal jí vizitku, ať se mu ozve, že jí pošle vlastní fotky. Později jsem zjistil, že to byl jakýsi Mickey Kodak (Rebel Radio), zřejmě významná postavička přes reggae v Rakousku (takový náš Kaya). Žádný joint k nám nepřiputoval, za což jsem byl rád, nerad odmítám, ale od jistého zážitku nekouřím ve velkých cizích městech a od neznámých lidí.

  Koncert skončil a já spěchal totálně nacpaným předsálím k šatně a pak ke dveřím do šatny účinkujících zvědavý, zda svou vlajku ještě uvidím. K mému překvapení tam producent skutečně stál a přes hradbu lidí mi podával mou vlajku, a dokonce mi i vrátil fixu. Kromě jednoho muzikanta (asi jeden z klávesáků) mi ji podepsali všichni, Joseph Hill dokonce vlastní zlatou tužkou. Takže tuto vlajku už nemohu tahat na divočejší akce, abych ji nemusel prát, ta už bude jen na podpisy, a já budu šít novou, větší. Euforie se v nás stále držela, ale my už museli spěchat na metro a poslední dobrodružství tohoto dne začalo. Obavy však byly liché, vše se nám podařilo stihnout, všude jsme správně nastoupili, ještě jsme se seznámili s důchodcem, který byl původně napůl Srbochorvat a napůl Maďar, takže jsme mluvili „slovansky“, a ten nám pomohl najít poslední vlak do Stockerau. Jak se blížila konečná příměstského vláčku, blížila se taky tvrdá realita noclehu pod širákem za ne zrovna teplé noci. Na nádraží akorát zavírali vestibul. Zkusili jsme poslední možnost pohodlného noclehu a jako se zeptali přednosy stanice, zda neví o nějakém laciném ubytování. On byl naštěstí bystrý, takže jsme nocovali v přetopené nádražní čekárně. Rozbalili jsme spacáky na zem, něco pojedli a úplně vyčerpaní usnuli. Vzbudil nás až ranní ruch lidí čekajících na spoj do práce. Pozdravili jsme se, sbalili věci a v mírném deštíku v 6.00 ráno vyrážíme opět na silnici. Na posledním dálničním nájezdu čekáme skoro hodinu, pak nás bere jeden student sice tochu mimo náš hlavní směr, město Tulln, ale je to na obyčejné silnici a je tam dobrý provoz se skvělým místem na stání. A taky jo, do čtvrt hodiny chytáme Rakušana zpět do Hollabrunn, tam potkáváme asi 70letou babku, která, světe div se, stopuje. Prý do „Olomóce“. Jdeme poslušně za ní, ale první auto staví stejně nám. Je to kamioňák z Chomutova, který nemohl pro rozměry vozidla zastavit u Tullnu. Bere nás jen na hranice, kde má dlouhé vyřizování, tak přes hranice jdeme pěšky, míjíme opět hrůzu jménem Excalibur, prý je to bezcelní nákupní zóna, ale podobnou zrůdnost jsem snad ještě neviděl. Hranice přecházíme bez problémů a brzy chytáme auto zpět do Znojma. To přejdeme pěšky a po obídku opět naskakujeme na silnici. Zanedlouho nám staví další Rakušan, který jede poprvé za bratrem do Berlína přes Čechy a potřebuje vodítko. Poté, co jej bezpečně nasměrujeme na Drážďany, vyskakujeme v Praze, překrosíme ji a na zastávce K Vidouli sbíháme na poslední štaci – na Plzeň. Na kolej dorážíme v šest večer a konečně si vydechujeme.

  Dobrodružství je u konce a my vzpomínáme při poslechu těžce vypocené diktafonové nahrávky. No, nic moc to samozřejmě není, ale pocity to evokuje naprosto věrně. Tak, a co dodat? Jeďte příště taky, stojí to za to. Zažít živou legendu z období, kdy se nám reggae narodilo, to naštěstí dnes není v Evropě tak nemožné, ale těžko se toho člověk někdy nasytí. Snad se nám podaří využít mého kontaktu a Kayových známostí a pozvat třeba právě Culture na nějakou akci u nás. Kde jinde také brát inspiraci pro vzdorování náporu Babylonu než u těch, kteří přicházejí právě z míst, kde Babylon poprvé zřel, že nás nedostane tak snadno?

  Cool Runnings & Irie Ites