Druhově velmi rozmanitá třída pavoukovci v sobě zahrnuje několik skupin živočichů, považovaných za jedovaté právem i neprávem.

   Podle Savoryho (1964) vylučují toxiny druhy patřící do tří řádů pavoukovců – pavouků (Araneida), štírů (Scorpiones) a štírků (Pseudoscorpiones). Živočichové náležící do těchto skupin jsou dravci, kteří kořist zabíjejí svým jedem, jsou to tedy zvířata fanerotoxická, aktivně dopravující jed do těla oběti pomocí jedového aparátu.Pro člověka jsou významní pavouci a štíři, z nichž mnohé druhy mohou způsobit i vážné onemocnění.


   Pavouci (Araneida):
Snad u žádné jiné skupiny živočichů, vyjma hadů a štírů, nebylo vymyšleno tolik pověr o jedovatosti i léčebných účincích jako u pavouků. Mnohé lidi jímá děs při pohledu na nevinného pokoutníka, který je podporován děsivými scénami z hororů. Téměř každý kdo přinese k určení nějakého většího pavouka se nejdříve ptá po jeho jedovatosti. Až na některé výjimky mají pavouci jedové žlázy a mohou aktivně vpravovat jed do těla jiného živočicha, kterého tak usmrcují. Toxiny pavouků působí hlavně na bezobratlé živočichy, kteří jsou potravou, a tedy i kořistí pavouků. Obratlovci jsou na pavoučí jedy méně citliví.
   Historie: První zmínky o jedovatosti pavouků pochází už z prací řeckých a římských spisovatelů. Středověk se zabýval hlavně v té době populární tarantulí a tarantismem. V některých zemích považovali obyvatelé pavouky za účinné afrodiziakum, jinde jako léky při různých potížích. Dnešní medicína se však zajímá negativními účinky pavoučího kousnutí a pavouky k léčení nepoužívá.

   Charakteristika jedovatosti a významné druhy jedovatých pavouků:
Počet druhů pavouků žijících na světě se odhaduje na 25 000. Nepatrné procento z nich tvoří druhy, jejichž kousnutí jsou závažná až nebezpečná pro člověka nebo hospodářská zvířata. Nejvíce jich žije v Jižní Americe, vyskytují se však po celém světě. V některých zemích působí jedovatí pavouci větší zdravotní potíže než jedovatí hadi. Smrtelné případy kousnutí jsou však na rozdíl od hadů velmi vzácné. Ohrožené jsou především děti. Nejvíce otrav mezi obyvatelstvem způsobují pavouci vázaní alespoň částečně na lidská obydlí. Druhou skupinou jedovatých pavouků často ohrožujících život člověka tvoří druhy, které dávají přednost obdělávaným pozemkům-sadům, vinicím, polím atd.
   Otrava po kousnutí pavoukem se nazývá arachnidismus nebo araneismus. Podle Bücherla (1971) je přesnější název arachnidismus, které značí otravu způsobenou pavoukovci, tedy nejen pavouky, ale i příslušníky pavoukovců, především štírů. Přesnější označení – atraxismus, harpactirellismus, loxoscelismus, latrodektismus, lycosismus či phoneutriismus – jsou odvozená od rodových jmen jedovatých pavouků.
   Samice jsou vždy mnohem agresivnější než samci, hlavně v době, kdy hlídají vaječný vak. Samci jsou většinou neškodní a i v případě, mohou-li svým kousnutím vyvolat u člověka příznaky intoxikace, dávka jedu není nikdy smrtelná. Na našem území nežije volně žádný pavouk jehož kousnutí by mohlo vyvolat vážnější potíže o smrtelném kousnutí nemluvě. V úvahu přichází pouze několik málo druhů, které by svým kousnutím mohly vyvolat lokální změny v postiženém místě (otok, zrudnutí, bolest).
   Druhy:
Dipluridae: Atrax robustus, nejobávanější australský sklípkan, velmi agresivní. Neurotoxický jed je velmi silný, příznaky otravy se projevují již po několika minutách po kousnutí a po několika hodinách může nastat i smrt. V roce 1927 bylo v Sydney zaznamenáno 6 úmrtí po kousnutí tímto druhem pavouka. Trechona venosa žije ve východní části Jižní Ameriky, je to útočný pavouk, jehož jed velmi rychle usmrcuje. Již 0,03 mg podaného intravenózně zabije myš, údaje o kousnutí člověka tímto pavoukem nejsou zaznamenány.
   Sklípkanovití ( Theraphosidae): Obávaní, většinou však neškodní pavouci žijící především v tropických a subtropických oblastech. Do této skupiny patří největší pavouci světa, pověstné tarantule. Většina velkých druhů může způsobit bolestivé zranění. Jed však působí i na malé obratlovce, králíka či myš dokáže zabít po několika minutách. Některé jedy těchto pavouků působí na plazy a obojživelníky – rod Grammostala. Působení jedu na člověka není zatím zcela vyřešeno. Některé druhy jsou však podezřelé ze smrtelné jedovatosti – Phormictopus, Sericopelma, Eurypelma a Aphonopelma.
   Barychelidae: Afričtí sklípkani rodu Harpactirella, poměrně malí dlouzí sklípkani. Při vyrušení ihned útočí. Jsou známy závažné otravy lidí.
   Loxoscelidae: Několik druhů žije v Evropě ,Africe a Americe. Mohou způsobovat otravy. Závažné případy intoxikace byly zaznamenány především v Americe, pavoukem Loxosceles. Je jich velmi mnoho druhů, většinou neútočných, kousají jen v sebeobraně.
   Slíďákovití ( Lycosidae): Velmi často neprávem označované druhy za jedovaté. Název tarantule a od ní odvozený tarantismus. Evropská tarantule je neškodná, její americký příbuzný (Lycosa erythragnatha) však způsobuje těžké otravy. Jeho jed působí cytolyticky.
   Křižákovití (Araneidae): Jihoameridký křižák Mastophora gasteracanthoides způsobuje otravy, je zaznamenáno úmrtí po kousnutí do krku. Evropští křižáci nejsou považováni za škodné pro lidi.
   Snovačkovití (Therididae): Snovačka jedovatá (Latrodectus mactans) je bezesporu označována za nejobávanějšího pavouka a její jedovatost je známa po celém světě. Kousne v sebeobraně a její kousnutí je smrtelné v asi 9% případu. Jed působí jako neurotoxin.
   Zápředníkovití: Většina pabouků z této čelědě je pro člověka jedovatá.
   Ctenidae: Nejjedovatější pavouci patří právě do této čeledě, rodu Phoneutria.Jejich jed je neurotoxický. Pro člověka není většinou vzhledem k dávce v kousnutí jedovatý, vyvolává však velké otravy.
   Skákavkovití (Salticidae): Z jedovatosti jsou podezřelé hlavně jihoameriské druhy. Výsledky pokusů nepotvrzují jedovatost, podle Pawlowského však mohou způsobit i smrt.

   Příznaky otravy:
Lze rozlišit dva typy intoxikace podle druhů pavouků:
1) Toxiny druhů z čeledi Dipluridae, Therididae a Ctenidae mají převahu neurotoxických (zasahují nervovou soustavu) složek a vyvolávají pouze minimální lokální reakci. Ihned po kousnutí je pociťována krutá bolest, která je nejčastějši popisována jako štiplavá a palčivá, zprvu lokalizovaná, později vystřelující. Intenzita bolesti není však vždy měřítkem závažnosti otravy. Byly popsány případy, kdy bolest postižený skoro vůbec necítil a teprve za dvě hodiny se dostavila zároveň se symptomy celkové intoxikace. Na místě kousnutí se objevuje drobná vyrážka, která většinou rychle mizí. V nejbližším okolí je tuhy otok, jen zřídka se šířící, za současného zánětu mízních uzlin a žláz. Celkové příznaky se dastaví někdy již za několik minut, většinou do dvou hodin. Stupňují se během dalších 12 – 24 hodin a po 36 hodinách obvykle ustupují.
   Neurotoxiny působí především na kůru a podkorová centra v prodloužené míše. Menší množství má spíše stimulační účinek. Podráždění parasympatiku se projeví zvýšenou sekrecí žláz. Pacient je pokryt studeným potem. Dalším příznakem je slinění a nadprodukce hlenu v dýchacích cestách, slzení, provázené zánětem spojivek, zvýšená činnost ledvin se zvýšeným močením. Dostavuje se nevolnost, zvracení, někdy průjmy s řídkou až vodovitou stolicí. Podráždění vegetativních center se dále projevuje zimnicí, poklesem teploty, nepravidelným tepem a povrchním, zrychleným dechem. Příznaky onemocnění s lehčím průběhem vymizí u neléčených nemocných většinou spontálně během jednoho až dvou dnů.
   Centrální dráždění je charakterizováno motorickým neklidem, nekoordinovanými pohyby a především křečovitými záškuby celých svylových skupin. Svalové křeče jsou velmi bolestivé. Může mít i mnoho dálších příznaků.
   Všechny příznaky většinou vymizí během několika dnů. Některé funkčí poruchy nervového systému mohou přetrvat i několik týdnů.
2) Druhy z čeledí Lycosidae, Scytodidae, Araneidae mají toxiny převážně cytolytické(ničení buněk) a in vivo hemolytické(rozklad červených krvinek v živém organismu) a hemorrhagické (způsobují krvácivost).
   Intenzivní bolest se objevuje buď okamžitě, nebo až za různě dlouhou dobu, často se objeví až za 5 – 6 hodin po kousnutí. Bolesti mají zpravidla záchvatovitý ráz. Zpočátku jsou záchvaty častější, každých 20 – 40 minut, později se intervaly prodlužují a za několik hodin až dní bolesti vymizí. U některých druhů je jediným symptomem lokální bolestivost.
   Lokální reakce je daleko výraznější než u předchozí skupiny. Na místě se objevuje zarudnutí a pupenec, který přechází v rozsáhlé mapovité krevní podlitiny. V nejbližším okolí kousnutí se objevují krvavé puchýře. Zároveň se v podkoží tvoří tvrdý a bolestivý otok, který se rozšiřuje současně se zduřením mízních uzlin a zánětem mízních cév. V pozdějším průběhu se mohou vyvinout povrchové nekrózy.
   Zvláště v tropických oblastech hraje důležitou úlohu i sekundární infekce. Celkové příznaky jsou charakterizovány rozpadem červených krvinek (hemolýzou) se žloutenkou, krvavou močí, zvýšenou teplotou a dýchacími potížemi. Dostaví-li se tyto potíže, je stav postiženého velmi vážný. Hemolytická forma je asi u 10% pacientů s lokální reakcí, u nichž se vyvíjí i výrazná anémie. Hemolytická krize, která se objeví po 36 hodinách, je obvykle lehčí a přechodného rázu. Závažnou komplikací je selhání ledvin, které je téměř vždy příčinou smrti.
   Terapie otravy:
Symptomy i u viditelných otrav ve valné většině případů vymizí samy. Lékařské ošetření je, hlavně u celkové intoxikace, však rozhodně na místě.
   Zaškrcování končetiny, vytlačování ani vtlačování jedu se rozhodně nedoporučují, protože molekula jedu je tak malá, že tyto zákroky vůbec nemají smysl. Velmi důležité je použití látek ničících bakterie, protože pavouci se často pohybují v prostředí zamořeném bakteriemi.
   Nejlepší a nejspolehlivější terapií je použití specifického séra. Jedna dávka séra (aplikuje se do svalu) většinou přináší okamžitou úlevu a spolehlivě neutralizuje množství toxinu, které může být maximálně vpraveno do těla kousnutím jedovatým pavoukem. Při akutní intoxikaci je neobyčejně účinná intravenózní dávka solí kalcia. Je často účinnější než podání séra, ale má kratší dobu účinku a v lehčích případech je dostačující. Hydroterapie ve formě teplých obkladů nebo koupelí přináší úlevu zvláště při bolestech doprovázejících svalové křeče.
   Závěr o pavoucích a jejich jedovatosti:
V Evropě se člověk nemusí bát smrtelného kousnutí pavoukem, protože valná většina pavouků je pro člověka buďto velmi málo jedovatá, nebo se vyskytují velmi málo. Naopak je tomu v Jižní Americe, Austrálii a Africe. Tam žije mnoho pavouků, často velmi až smrtelně nebezpečných.

   Štíři (Scorpiones):
Symboly jedovatosti, svým bodnutím mohou nezřídka u člověka vyvolat smrt.
   Druhy:
Téměř všechny smrtelné případy jsou zaviněny štíry rodu Centruroides, Tityus, Leiurus, Androctonus, Buthus, Parabuthus, Buthacus a Buthotus.
Evropští štíři nejsou příliš nebezpeční, pouze největší z nich Buthus occitanus může být nebezpečný pro děti.
V Africe jsou štíři závažným problémem. Androctonus australis způsobuje celkem 80 % všech případů bodnutí a 90 % všech úmrtí.Toxicita jeho jedu se často přirovnává k jedu kobry.
V Americe mají na svědomí nejvíce smrtelných případů štíři rodů Centruroides a Tityus.

   Příznaky otravy:
Jed produkovaný štíry je bílkovina a nejvýznamější složkou je neurotoxin. Člověk je na toxin štírů pětkrát až šestkrát citlivější než ostatní savci.
   U lokálně působících jedů se objevuje v místě bodnutí otok, v jehož rozsahu je kůže nápadně bledá, u některých štírů je tomu ale naopak. Převážná většina bodnutí štíry končí odezněním lokálních příznaků, které vymizí obvykle během 12 – 36 hodin.
   Celkové příznaky se dostavují v případě, pronikl-li toxin do krevního oběhu. Zvýší se aktivita svalů, která přechází v nekoordinované záškuby. Již v počátečním stavu otravy se zvyšuje sekrece žláz. Smrt nastává v důsledku zástavy dechu při obrně dýchacího systému.
   Průběh celého onemocnění bývá zřídkakdy delší něž 2 - 3 dny. Při rekonvalescěnci si pacietnti často stěžují na bodavé bolesti v místě zranění. Tyto potíže mohou přetrvat i několik měsíců.
   Terapie otravy:
Bodnutí štíry není obvykle životu nebezpečné. Toxiny se velmi rychle šíří do tkáně a proniká do lymfatických cest a krevního řečiště, proto je zbytečné ránu rozřezávat. Prudká bolest se mírní běžnými analgetiky, úspěch má i intravenózní aplikace CaCl2. V závažných případech, tj. tam, kde dochází k projevům celkové otravy s převahou poškození nervové soustavy, je indikováno podání specifického séra. Dávky séra často převyšují teoretické množství potřebné k neutralizaci jedu, je to proto, že jed se naváže na nervový systém, obrané látky tak těžko pronikají mezi bariérou mezi krví a nervovou tkání.


   Použitá literatura:
Jedovatí živočichové – A. Kůrka, V. Pfleger
Slovník cizích slov – Ottovo nakladatelství, kolektiv autorů a konzultantů