Tyto země se rozkládaly na území dnešního Izraele, Jordánska, Sýrie a Libanonu – na historickém území v přední Asii, obklopené Středozemním, Mrtvým a Rudým mořem.

  Stejně jako v Mezopotámii, i zde, vznikala hrazená města. Procházely tudy obchodní cesty z východu až do Egypta.

  Hlavním městem Palestiny bylo město JERICHO (7.tis.př.n.l.). Mělo přes 2000 obyvatel a mohutné hradby, kterými se bránili vůči nájezdníkům. Obchodovalo se zde se solí, pryskyřicí, sírou a s drahými kameny (Tyrkys a Nefrit). V tuto dobu byla Palestina osídlena různými jazykovými skupinami – Kanaanejci. Kolem roku 2 tis.př.n.l. byla Palestina částečně zničena vpádem rodu Amoritů.

  Následuje období, kdy byla Palestina pod nadvládou Babyloňanů. Podle Bible přivedl do mezopotámského Uru (městský stát) Abrahám Izraelity, kteří se zde usadili. V tuto dobu je v Egyptě období Nové říše a Palestina je následně k Egyptu připojena. Ze severu i z jihu začíná být země napadána a proto se faraon Amenhotep IV. rozhodl Izraelity odvést do Egypta. Zde ovšem žili ve stále horších podmínkách, až se z nich stali otroci. Přibližně kolem roku 1220 př.n.l. se začali Izraelité vracet do Země Zaslíbené, a to pod vedením Mojžíše a pod ochranou boha JAHWA (e), který si Izraelity vybral jako svůj vyvolený národ.

  Poté, co se Židé vrátili do Palestiny, měli svého prvního krále, který se jmenoval David (1010-955 př.n.l.) a po něm král Šalamoun (955-932 př.n.l.).

  Za vlády krále Šalamouna dosáhla Palestina obrovského rozkvětu a hl. městem se stal Jeruzalém. Když roku 925 Šalamoun zemřel, říše se rozdělila na severní Izrael s hl. městem Samáří a na jižní jižní Judsko s hl. městem Jeruzalém.

  Po vpádu Asyřanů a Babyloňanů byli Židé odvlečeni do otroctví a osvobodil je až perský král Kyros, který Babylon dobyl a Židé se mohli vrátit do své země. Pod perskou vládou žili v relativním klidu, ale v tuto dobu nebyli pod žádnou vládou, rozhodující slovo měl tedy nejvyšší velekněz.

  Následovalo období, kdy se dostali pod nadvládu Řeků a Římanů. Mezi Židy a Římany docházelo k různým střetům a bojům, až římský císař Titus Jeruzalém zničil i se slavným židovským chrámem (zůstala po něm pouze zeď nářků). Jeruzalém se stává římskou kolonií. Židé se opět bouřili, až byli vytlačeni ze své země, kterou ovládli Řekové a Arabové a Židé byli roztroušeni po světě, proto se hovoří o tzv. židovské diaspoře. („DIASPEIRO“ – z řečtiny; znamená to rozsévat nebo roztrušovat).

  Všechny Izraelce spojovalo pevné pouto a tím byla víra v jednoho jediného boha. Jeho jméno bylo Jahve (Jahve znamená „jsem, který jsem“ a vyjadřuje tím boží jedinečnost), jež se nesmí v judaismu (Judaismus je monoteistické; židovské náboženství) dodnes vyslovovat.  Chápali ho jako pána celého světa, který si vyvolil izraelský národ. Židé musí dodržovat etické zásady, z nichž nejznámější jsou obsaženy v Desateru Božích přikázáních, které Bůh zjevil Mojžíšovi na cestě z Egypta.

  BIBLE – rozděluje se na Starý a Nová zákon

  STARÝ ZÁKON obsahuje vznik světa, neboli Genesis [dženezis], dále události, vztahující se k osudům Izraelitů, dále jsou zde líčeny příběhy, které jsou velmi často zobrazovány v umění a nebo v literatuře (např. příběh Davida a Goliáše, příběhy Mojžíše apod.).

  NOVÝ ZÁKON obsahuje události od narození Ježíše Krista, jeho život, ukřižování a z mrtvých vstání.