Konopí a parkinson aneb příběh ze života

Budeme Vám vyprávět jeden příběh se smutným koncem od jedné naší čtenářky. O tom jak lidská hloupost a omezenost stojí život někoho dalšího.


Měla jsem dědečka z tatínkovy strany, kterému před lety zjistili lékaři Parkinsonovu chorobu. Děda se však nevzdal a když se dozvěděl o možnostech léčení konopím zkusil požádat o nějaké povolení. To bohužel nedostal. Zhruba půl roku nato jednomu z jeho sousedů diagnostikovali lékaři Alzheimera. Dlouholetí přátelé se pak spolu dohodli a začali si konopí pěstovat sami, nelegálně, jen tak za chatou u potoka, v místech kam nikdo nikdy nechodil.. Pamatuji si, že to babička dávala všude možně... do štrůdlů, koláčů, guláše, mlíka, másla, čaje, sušila to, drtila, nebo vyráběla olej.

Zhruba do měsíce se stav obou přátel zlepšil. Děda byl zdravější než před tím, lépe vnímal, nezapomínal, chodil slušně i bez hole. Po nějaké době takto praktikované "černé" léčby se do jedné z nedalekých chatek přistěhovaly dvě starší ženy. To byl v podstatě začátek konce. Když si ty dvě starší dámy procházely lesík, narazily i na konopí a řekly, že když to nevytrháme zavolají policii. Tak se tedy stalo, konopí jsme vytrhali. Během následujícího půl roku zemřel soused a 2 měsíce po něm i můj děda.

Určitě by také stálo za to podotknout, že byl děda jinak zcela zdráv. Bylo mu 76 let a v naší rodině se na poslední cestu odchází pozdě, většinou tak kolem 85 let. Ten půlrok od zjištění nemoci až k počátku užívání a pěstování se dědův stav zhoršoval pomalu. Musel jen chodit o holi, v sedě se mu trochu klepaly nohy.

Pamatuji si také jak to děda jednou pozřel samotné a zapil. Trvalo to asi rok a půl co to takhle soused s dědou pěstovali a první zlepšení přišlo opravdu záhy. Přestaly se mu klepat tolik nohy a mohl i lépe chodit. Zhruba po měsíci chodil už jako předtím i bez hole. No a pak když to brát přestal, zhoršení přišlo do týdne. Ne pomalu, ale mělo to rychlý spád. Pamatuji si, že když zemřel ten soused, tak děda už mu ani nemohl jít na pohřeb. Už byl ve stavu kdy mohl jen sedět doma a byl štastný když si došel na záchod. Dědu jsem viděla naposled dva dny před smrtí. Byl vychrtlý, hrbil se a ani pořádně posadit se už nemohl. Když mě viděl, dokázal se jen stěží narovnat, aby na mě viděl...

Poslední slova co mi řekl byly "Doufám, že se na mě přijdeš ještě podívat". Dva dny nato se už neprobudil.

Ještě si také pamatuji jak byla babička naštvaná na ty dvě ženy. A já také. Nedokázaly, nebo spíše ani nechtěly pochopit léčivou sílu té rostliny. Přála bych si, aby lidé pochopili, že to není špatná rostlina. Je to boží dar. Byla nám dána, abychom ji používali, ne abychom ji zakazovali..