Lov

  Svítá, žhnoucí slunce vystupuje na oblohu a oznamuje tak nový den. Čtveřice mužů, nesoucích oštěpy ,  opouští vesnici.


  Jejich stíny se rýsují ve vysoké trávě a vyprahlé zemi. Kráčejí dlouho a jakoby beze smyslu, v tom jeden z nich zvedne ruku v podivném gestu. Objevil stopy antilopy kudu. Všichni se pak vydávají po její stopě. Je čerstvá a zřetelná - to je dobré znamení. Kráčejí dlouhé hodiny po rozpálené zemi a stále sledují stopy. Pak jeden z lovců rituálně hodí  holí směrem po stopách zvířete a rozběhne se. Ví, že poběží dlouho. Nespěchá. Je to souboj mezi člověkem a zvířetem. Kdo vydrží běžet déle, vyhrál.

  Po sedmi hodinách běhu vbíhá lovec do křoví. Kudu je již blízko, cítí to. Větev se ohne, písek se zvíří a kudu vybíhá z úkrytu za stromem. Lovec z posledních sil vyrazí. Zanedlouho dobíhá na mýtinu, kde kudu uléhá vysílením do písku. Lovec nespěchá, nechce zvíře stresovat. Jejich oči se střetnou. Lovec však neváhá a háže oštěp. Kudu, zasažen do srdce, zavírá oči. Muž přistupuje ke zvířeti, váží si jeho života. Začne mu na hřbet sypat písek, aby duch zvířete přešel zpět do země, ze které povstal. Sdílí s ním jeho bolest, nechce aby kudu trpěl. Prožívá s ním jeho poslední chvíle a je vděčný za jeho oběť.

  Kudu umírá a jeho duch se navrací zpět ke Stvořiteli. Lovec je vysílen a ulehá do písku vedle zvířete. Slunce končí svou dráhu a pomalu zapadá. Lovec usíná s jedinou myšlenkou: ve vesnici již nebude hlad...