Haile Selassie - král nebo Bůh?

  Tento článek je zčásti vyplněn fakty, zejména historickými, a zčásti úvahami a hypotézami. Jsou to hypotézy, které ve mně zrály po několik let usilovného pátrání a lámání si hlavy, co si počít s rozporem mezi křesťanstvím a rastafariánstvím, přestože si jsou v obecném pohledu tak podobné. Znalosti a zkušenost pokročily, takže vám dnes předkládám k vlastní úvaze teorii, jak to může být s Haile Selassiem a jeho rolí v rastafariánství.

   Hned na úvod jeden závěr: myslím si, že rastové ve skutečnosti nepřestali být křesťany. Podobnost jejich víry, věrouky a písma je tak velká, že se může jen těžko jednat o jiné náboženství. A člověk, pro kterého by Selassie byl Bohem, by byl jeho vůlí stejně přiveden ke křesťanství, protože nezvratným faktem je, že Selassie byl křesťanem.

Kdo je rastaman?

   Než se vrátím k hlavnímu tématu článku, zmíním se stručně o možnostech přístupu k rastafariánství jako takovému. Po dlouhých rozhovorech s jedním bratrem ze Slovenska (Martin Rootsman) jsem došel k dalšímu závěru: Rastafariánství nemusí nutně být náboženství. Přestože snad všichni reggae hudebníci jsou silně věřící, ne všichni považují Haile Selassieho za vtěleného Boha. Pro některé je Bohem, pro jiné obdobou svatého či prorokem, pro další pouze symbolem černošského vzdoru. Na společném stanovisku se rastové nikdy neshodli, proto se nikdy nepodařilo ustanovit jednotnou rastafariánskou církev. Myslím si, že to je dobře, protože právě díky tomu je tolik prostoru pro toleranci a všeobecnou svobodu, po které rastové tolik touží. A jak je možné, že se může za rastu považovat i ten člověk, který Selassieho považuje pouze za to, čím byl zde na Zemi? Je to zřejmě tím, že nejde až tolik o Selassieho, jako o myšlenky, které rastové propagují. Ne náhodou jsou totožné s křesťanskými (viz základy rast. v křest.). Lze je stručně shrnout do jednoho výstižného pojmu „One Love", o němž hodlám více napsat příště. Již ve svém minulém článku jsem se zmiňoval o bílém rasta-křesťanovi Robertu Roskindovi (www.rastaheart.com), který spojil síly s jamajskými rastamany, aby společně oživili odkaz textů Boba Marleyho a šířili tak onu sladkou „Jednu lásku". On, který je neustále ve styku s rastamany, mě ujistil, že za rastu se může považovat kdokoliv, kdo přijme za svůj úkol ctít a šířit myšlenky obsažené v poselství „One Love". Rastou je tudíž kdokoliv, kdo se snaží žít co nejupřímněji podle svého nejlepšího svědomí a zároveň přijímá sebe i ostatní se všemi jejich chybami. V podstatě lze říci, že kdokoliv, kdo žije slušně a jakýmkoliv způsobem kolem sebe šíří dobro, je rastaman, dokonce aniž by to věděl. Za rastamana pak sám sebe označuje takový člověk, který tyto myšlenky objevil skrze rasta kulturu, tedy především reggae hudbu a její představitele. Důležitější než někam patřit je tedy bojovat za lásku v onom širokém smyslu.

   Dnes, kdy se díky vývoji myšlení neustále sbližují veškeré světové filosofie a náboženství, se rastafariánství ve své duchovní podstatě stále více nachází v křesťanství, a proto rastafariánství bez víry v Boha lze definovat jako určitý způsob života. O těchto sbližovacích tendencích mohou svědčit písně nebo slova některých hudebníků, kterých sice zatím není mnoho, ale jsou jasným ukazatelem, jakým směrem se v budoucnu bude duchovní stránka reggae a rasta vyvíjet. Jako příklad mohu uvést třeba slova Mikey Generala: (zkráceno) „Někteří rastamani tvrdí, že Selassie je Bůh, ale já říkám, že je jen jeho manifestací. Selassie ani Kristus nejsou Všemohoucím, protože jako my, i oni se modlí - jsou součástí Všemohoucího. Nemohou se modlit sami k sobě, proto musí existovat vyšší síla. Tou sílou je Bůh." - za citát díky Martinovi Rootsmanovi.

  Nyní se po krátké, ale důležité odbočce vrátím zpět k tématu článku.

Proč vzniklo rastafariánství?
   V tom, co učí Písmo (Bible), je pro černochy (případně další národy, které prošly zotročením a genocidou) jedna velká mezera - jejich všestrannému útlaku se s mocí Písma (a tedy církve) neudělala přítrž. Jsou dvě zásadní historická období, bez nichž by rastafariánství těžko vzniklo: OTROKÁŘSTVÍ a KOLONIALISMUS. Jak k nim došlo, a proč je církev nezarazila, se pokusím stručně podat v následující kapitolce. Hodně jsem se těmito dvěma temnými érami zabýval ve své bakalářské práci o chudobě v Africe, takže tyto informace lze považovat za důvěryhodné. Pocházejí z odborné historické a jiné literatury.

Stručná historie vzniku otrokářství a kolonialismu:
   V Africe se vedly od nepaměti kmenové války a bylo běžné, že se zajatci stávali otroky vítězného kmene. Tato forma otroctví (patriarchální otroctví) však nemohla ohrozit základy africké společnosti, její vývoj a nemohla mít zdrcující dopad na africkou populaci. Když Evropané začali s Afrikou čile obchodovat, všimli si, jak otroci fungují jako levná pracovní síla (viděli analogii s evropským nevolnictvím). Narozdíl od nevolnictví zde však mohli otroky kupovat nesmírně výhodně, protože se jim podařilo postupně přesvědčovat více a více domorodých náčelníků, že tento obchod je pro ně výhodný. Místo peněz jim však nabízeli většinou různé cetky, které Afričané považovali za poklady. S evropským modelem tržního uvažování posléze vzniká obchod s otroky jako SYSTÉM, který se od tradičního afrického otrokářství lišil právě těžkým komplexním dopadem na africkou společnost, a který později zvolna přešel v kolonialismus. Přesto se stále jednalo o obchodování s lidmi, pro které nebylo v Bibli možné najít ospravedlnění. Bylo tedy bezpodmínečně nutné získat církev jakožto reprezentaci mravních zákonů na stranu obchodníků (a vlastně i panovníků, protože otrokářství a kolonialismus se staly hlavními pilíři ekonomik evropských velmocí). Bylo velmi důležité mít na své straně církev - instituci, jejímuž vlivu se v 15. - 17. století těžko mohlo něco rovnat. Dalším důvodem bylo, že mezi řadovými občany by mohl nastat zmatek a odpor plynoucí z faktu, že církev podporuje něco, co se podle Písma nesmí. Takový odpor by mohl způsobit vnitřní rozbroje, které si panovníci jistě chtěli ušetřit.

   Tato situace zapříčinila vznik takzvaného „mýtu o černošské minulosti". Ten hlásal přibližně toto: „Černoch je člověk bez minulosti, dítě, kterému se nepodařilo dospět, běloch mu budiž rodičem". Tento mýtus vznikl díky způsobu zaznamenávání historie v Africe. Ten byl tak svérázný, že v podstatě neexistovaly žádné písemné prameny, které jsou podle evropských měřítek zásadním historickým zdrojem (historie se v Africe předávala v podstatě ústní formou prostřednictvím lidí k tomu vybraných, tzv. griotů). Proto mohli bílí o černoších hlásat, že jsou to lidé bez minulosti. Na tomto mýtu byl postaven rozumový výklad rasové diskriminace černochů, a tedy i legitimita obchodování s nimi. Za otrokářství se tohoto tvrzení využívalo proto, aby Evropané mohli černochy používat jako obchodní artikl. Za kolonialismu, kdy otrokářství bylo již zakázáno, posloužil tento mýtus jako předloha koloniální doktríny, která zněla obdobně: „Afričané jsou lid, který nevstoupil do světových dějin a, jakožto v tomto ohledu zaostalí, nemají právo, aby se s nimi jednalo jako s jinými lidmi. Protože toto právo nemají, musí je vyspělejší národy vodit za ruku a ukazovat jim cestu." Tato doktrína se stala pilířem mravního základu „svěřenecké správy" koloniální éry. V této éře sice církev již nehrála rozhodující roli, avšak mašinérie drancování Afriky a jejích obyvatel nabrala již takové obrátky, že nebylo třeba ji obhajovat. Byla to běžná věc, která většině tehdejších obyvatel Evropy přišla samozřejmá. Protikoloniální tendence se začaly ve větší míře objevovat vlastně až ve 20. století.

   Tak snad se mi podařilo vysvětlit to, jak bylo možné, že se otrokářství a kolonialismus staly legálními systémy i v očích církve, je to důležité pro další řádky.

   Rastafariáni totiž říkají, že Haile Selassie I. přišel, aby vysvobodil černochy z otroctví a aby je spasil. Hovoří o čtyřsetletém otroctví (viz píseň 400 Years nebo Too Long In the Slavery). Slovo OTROCTVÍ je zde však třeba chápat mnohem šířeji, tedy jako veškerý útlak a zlo, které na černých legálně páchali bílí. Myslím, že z odstavce o historii a i z všeobecně známých faktů je zřejmé, že rastové věří, že se na černochy v Bibli poněkud „zapomnělo". Že Kristus sice přišel spasit všechen lid, avšak netušil, že v druhé polovině 2. tisíciletí dojde k totálnímu podmanění jedné rasy druhou. Fakt, že v Bibli není konkrétně ošetřena rasová diskriminace, vyvolal u předchůdců rastafariánů potřebu někoho, kdo by přišel a tuto mezeru vyplnil.

   Kolem roku 1920 byla práce Marcuse Garveyho na znovunabytí slávy pro černochy v plném proudu a bylo také vyřčeno legendární proroctví o černém králi v Africe, který vysvobodí utlačované z otroctví. Opět připomínám, že není jisté, zda proroctví vyřkl Garvey nebo někdo z jeho okruhu. Není totiž tajemstvím, že sám Garvey se díval na Selassieho spíše kriticky a kultem, který se kolem něj vytvářel, doslova pohrdal. Navíc se Garvey nepovažoval za proroka ani kazatele, přestože ve svých projevech používal náboženskou rétoriku. Pro stručnost však budu používat termín „Garveyho proroctví".

   Přichází rok 1930 a s ním slavná korunovace Rás Tafari Makonnena na císaře Etiopie. Při korunovaci přijal titul Haile Selassie I. Garveyho proroctví potvrzovala nejen samotná korunovace krále (císaře) v Africe, ale i jeho původ. Selassie je totiž prokázaným přímým potomkem biblického krále Šalamouna a královny ze Sáby. V neposlední řadě dal Garveymu za pravdu i fakt, že se Selassie stal vládcem země, která se jako jediná v Africe nikdy nedostala pod koloniální nadvládu. Tento stav udržel i za své vlády. Pro přesnost je třeba uvést, že když se Mussolini rozhodl podmanit si Etiopii (protože na Itálii toho v rozebrané Africe mnoho nezbylo), žádal Haile Selassie na půdě Spojených národů o pomoc. Byl odmítnut, proto čelil Italům sám. Etiopská vojska byla samozřejmě rozprášena a císař musel uprchnout do exilu v Anglii. Odsud však organizoval odboj a nakonec s pomocí britských vojsk Italy z okupované části Etiopie vyhnal. Etiopie tedy byla za 2. sv. války částečně obsazena, nikdy však nepadla.

   Právě Etiopie měla navíc u jamajských křesťanů výsostnou pozici symbolu Afriky také díky tomu, že již od roku 1784 existovala na ostrově Etiopská církev baptistická. Pro jamajskou chudinu, která věřila Garveyho proroctví, znamenala korunovace Selassieho jeho vyplnění. Zde vzniká rastafariánství („Rás Tafari" Makonnen).

   V roce 1958 došlo k velkému shromáždění rastafariánů v Kingstonu, kde se pokoušeli ustavit jednotnou rastafariánskou církev. Snahy však ustaly na mrtvém bodě, protože se nebyli schopni dohodnout, jaké místo v jejich hierarchii vlastně Selassie má. Někteří jej považovali za Boha, jiní za jeho potomka, další za proroka, který jde ve stopách Abraháma, Mojžíše a Ježíše. Proto Selassieho pozice není dodnes jednoznačná. On sám se ke svému kultu nijak nevyjadřoval, byl křesťanem, ale z podobnosti obou náboženství a jejich svatých textů docházím k závěru, že Selassie je ten chybějící článek, bez nějž rastamanům křesťanství nemůže dávat komplexní smysl. Avšak Selassieho je zde třeba chápat nikoliv jako nějakého „výkonného" Spasitele, ale spíše jako pouhý symbol, jehož obrovský význam je v tom, že z něj rastové čerpají sílu a sebevědomí pro svůj boj. Selassie je pro rastamany velkým vládcem Afriky i dávno po své smrti, rastové se o něj opírají a berou si jej jako inspiraci pro snahy o znovudosažení uznání a úcty pro celou černou rasu. Jeho ruka je tou pomyslnou rukou, která v reggae písních hrozí černým i bílým utiskovatelům a nabízí příměří černým i bílým bratrům v „Jedné lásce".

   Bylo řečeno: „Poslouchej své srdce, následuj jeho rad, a ty tě dovedou domů, tam, kde sídlí Jedna velká vše pojímající láska."

   One love